rukopis
PRVNÍ SETKÁNÍ
Z hospodářského dvora se nesl hluk motoru.
Kamion couval mezi hromadami dřeva.
Zvuk se odrážel od zdí zámku.
Jiří zastavil auto stranou.
Nechal ruce chvíli na volantu.
Podíval se před sebe.
Jen krátce.
Vystoupil.
Štěrk pod nohama křupal hlasitěji, než by chtěl.
Z druhé strany auta vyskočila Ema.
Růžové holínky dopadly na zem s jistotou, kterou on v tu chvíli neměl.
„Tati, to je velký.“
„Jo.“
Srovnal si bundu.
Podruhé.
Na okamžik mu problesklo hlavou, že by tohle mohlo vydržet.
Práce. Klid doma.
Schody z terasy seběhl muž, který nezpomaloval.
„Pan inženýr Krátký,“ řekl François, jako by to nebyla otázka.
Natáhl ruku.
Jiří ji stiskl.
Pevně.
„Ano.“
François si ho krátce prohlédl. Stačilo mu to.
„Vaše studie o parku…,“ začal, „to není návrh. To je zásah.“
„Obnova,“ opravil ho Jiří.
François se pousmál. „To si vyjasníme.“
Pak si všiml Emy.
Na vteřinu ztratil tempo.
„A tohle je…?“ zeptal se.
„Ema,“ řekl Jiří.
Ema si ho změřila pohledem.
„Vy jste ten, co má ty stromy?“
François se pousmál jinak než předtím.
„Zatím spíš ten, co je kazí.“
Ema přikývla. „Tak to spravíme.“
Jiří ten moment sledoval. Pozorněji, než by chtěl.
François se znovu otočil k němu.
„Pojďme dovnitř. Projdeme podmínky.“
To slovo tam zůstalo.
Podmínky.
Jiří přikývl.
Nezeptal se na ně.
Ještě ne.
François už byl o krok napřed.
Jiří ho následoval.
Po pár krocích si uvědomil, že jde za ním.
Na vteřinu zpomalil.
Pak krok srovnal.
To bude práce.
rukopis
PRVNÍ SETKÁNÍ / KANCELÁŘ
Kancelář byla chladnější než venku.
Okno pootevřené.
Papíry na stole srovnané do jedné hrany.
François si nesedl hned.
Jiří zůstal stát.
Ema si sedla na kraj židle a houpala nohama.
„Podmínky.“
Posunul složku po stole.
Zastavila se těsně před Jiřím.
Ten ji neotevřel hned.
Podíval se na ni.
Pak na něj.
„Termíny jsou pevné,“ pokračoval François.
„Rozpočet taky.“
„Změny schvaluju já.“
Jiří přikývl.
„A odpovědnost?“
François se na něj podíval.
„Sdílená,“
Krátká pauza.
„Ale rozhodnutí jsou moje.“
Ema si něco mumlala pod nosem.
Nikdo ji neposlouchal.
Jiří otevřel složku.
Listy zašustily.
Rychle je přejel očima.
Zastavil se.
„Tahle věta,“ řekl.
„Měla by být jinak.“
François se pousmál.
„Vy víte jak.“
„Ano.“
„Mohla by se upravit.“
François ho chvíli sledoval.
„Ano,“ řekl.
Krátce.
„Ale není to nezbytné.“
Jiří přikývl.
Znovu se podíval do papírů.
Nevracel se.
Zavřel složku.
„Dobře,“
François už držel pero.
Položil ho vedle papíru.
Jiří si ho vzal.
Na okamžik ho podržel v ruce.
Pak se podepsal.
Pomalu.
Pero vrátil.
Ne úplně na stejné místo.
François si toho všiml.
Nic neřekl.
Vzal složku.
Srovnal ji.
„Platí to odteď.“
Jiří přikývl.
Ema seskočila ze židle.
„Už můžeme jít?“
François se na ni podíval.
„Můžete.“
rukopis
OBCHOD / PODVEČER
Doma nic nebylo.
Zastavil u malého obchodu.
Motor nechal běžet o vteřinu déle.
Ema vystoupila první.
„Jdeme pro večeři.“
„Já chci rohlík,“ řekla.
„Jo,“ odpověděl.
Ema zpomalila u výlohy s hračkami.
„Pojď.“
Vešli do potravin.
Teplo.
Jiný vzduch než venku.
U pultu nikdo.
Vzadu někdo skládal přepravky.
Jiří vzal košík.
Plast zavrzal.
Ema šla rovnou k pečivu.
Zvedla rohlík.
„Tenhle.“
Přikývl.
Vzal ho.
Pak druhý.
Pak ještě jeden.
Nevěděl proč.
Uložil je do sáčku.
Vedle mléko.
Máslo.
Zastavil se.
Podíval se na regál.
Nečetl.
Jen stál.
„Tati,“ řekla Ema.
„Hm.“
„To je ten pán?“
Neotočil se hned.
Ve skle vedle dveří se na okamžik objevil odraz.
Ne jeho.
Jen na vteřinu.
Zamrkal.
Byl pryč.
„Ne,“ řekl.
Ema přikývla.
Neřešila to.
Šla dál.
Jiří zůstal stát.
Ruka na košíku.
To bude práce.
rukopis
AUTO / KŘÍDLA
Auto zastavilo na křižovatce.
Rozjel se.
Pomalu.
Minul výlohu.
Zastavil.
Zařadil zpátečku.
Pak to nechal být.
Vystoupil.
Vrátil se pár kroků zpátky.
Ve výloze visela křídla.
Zastavil se u skla.
Ne dlouho.
Vešel dovnitř.
Sáhl po něm bez vybírání.
Barevný.
Měkký.
Drak.
Křídla měl přehnutá.
Narovnal je.
Na okamžik je podržel v ruce.
Koutky úst se pohnuly.
rukopis
RÁNO / NÁDVOŘÍ
Ráno přišlo dřív, než čekal.
Dvůr byl ještě prázdný.
Jen jeden člověk u hromady dřeva.
Pak druhý.
Jiří stál mezi nimi.
Nezvedal hlas.
Ukázal rukou.
Jeden odešel.
Druhý zůstal.
Krátká výměna.
Bez gest navíc.
François stál u okna.
Opřel se o rám.
Neslyšel nic.
Jen viděl.
Pohyb ruky. Zastavení. Přikývnutí.
Zkusil si to přeložit.
„Ne takhle.“
Krátká pauza.
„Tady.“
Ten jeden se zasmál.
Jiří ne.
Další gesto.
Tentokrát rychlejší.
Dřevo se pohnulo.
Někdo něco zavolal.
François neuhnul pohledem.
„Tohle drž.“
„Nech to být.“
Nevěděl, jestli to tak opravdu zní.
Ale sedělo to.
Na chvíli zavřel oči.
Jen na okamžik.
Když je otevřel, dvůr už byl v pohybu.
Lidi přibývali.
Hluk se vracel.
Jiří zůstal uprostřed.
François se odtáhl od okna.
Na stole ležel drak.
Křídla už rovná.
Vzal ho do ruky.
Podržel.
Krátce.
Podíval se zpátky ven.
Pak na něj.
„Možná,“ řekl.
Tiše.
Položil ho zpátky.
O kousek blíž ke kraji.
rukopis
KUCHYNĚ / DRAK
V kuchyni v domku bylo ticho.
Jen voda z kohoutku kapala pomalu, pravidelně.
Jiří si myl ruce.
Hlína držela i po druhém umytí.
Ema seděla u stolu a kreslila.
Pastelky měla rozložené kolem sebe.
Zaklepání.
Krátké.
Jisté.
Utřel si ruce do utěrky a šel otevřít.
François stál ve dveřích.
Bez saka.
V ruce krabici.
„Nezdržuju?“ zeptal se.
„Trochu jo,“ řekl Jiří automaticky.
Pak zavrtěl hlavou.
„Pojďte.“
François vstoupil.
Krátce se rozhlédl.
Ema zvedla hlavu.
Položil krabici na stůl.
Neotevřel ji hned.
Počkal.
Ema se přisunula blíž.
Zastavila se těsně před ní.
„Můžu?“
„Je tvoje.“
Víko zavrzalo.
Uvnitř ležel plyšový drak.
Ema ho vzala do náruče a přitiskla k sobě.
„On mě našel,“ řekla tiše.
François nic neřekl.
Jiří stál opřený o linku.
Díval se střídavě na ni a na něj.
„Nemusel jste,“ řekl.
„Já vím.“
„Ale chtěl jsem.“
Ema přišla k němu.
„Tati, to je Bublina.“
Jiří kývl.
„To je dobrý jméno.“
Pak se podíval na Françoise.
„Děkuju,“
François přikývl.
Měl odejít.
Chvíli tam ještě stál.
Jiří si to uvědomil.
A neřekl nic.
Jen se otočil zpátky ke dřezu.
Pustil vodu.
A nechal ji téct o chvíli déle, než bylo potřeba.
rukopis
VEČER / PARALELNÍ STŘIH
V kuchyni zůstalo teplo.
Voda kapala.
„Kolik to stálo?“ řekla matka.
V pracovně je chladněji.
Papíry v jedné linii.
„Termín držíme?“ zeptal se Paul.
Jiří stál u linky.
Ručník v ruce.
„Podepsal jsem to,“ řekl.
François se opřel o stůl.
„Držíme.“
„Podepsal,“ zopakovala matka.
„To už jsi jednou říkal.“
„Rozpočet?“ řekl Paul.
Jiří položil ručník.
„Mám to spočítané.“
François přikývl.
„Sedí.“
„A když to nevyjde?“ řekla matka.
Krátká pauza.
„Co pak?“
Paul si ho chvíli prohlížel.
„Kolik lidí?“
Jiří se opřel o linku.
„Vyjde.“
„Kolik máš?“ zeptal se Paul.
„Dost,“ řekl François.
„To není odpověď,“ řekla matka.
„První etapa,“ řekl François.
„Pak uvidíme.“
„Ema,“ řekla matka.
„Ta s tebou počítá.“
„Pak uvidíme.“
„To říkal taky.“
Jiří zvedl hlavu.
„Kdo?“
Paul se narovnal.
„Průběžně mě informuj.“
„Ano,“ řekl François.
„Tvůj otec,“ řekla matka.
V pracovně se nic nepohnulo.
V kuchyni kapala voda.
Jiří natáhl ruku a zavřel kohoutek.
rukopis
DVŮR
Jiří se rozhlédl po chlapech.
Přicházeli blíž.
„Vy do výběhu.“
„Vy připravte břevna.“
Krátká přikývnutí.
Za jeho zády někdo zastavil.
„Kde začnete?“ řekl François.
Jiří se neotočil hned.
„V jižním výběžku.“
Přikývnutí.
„Pojďte.“
rukopis
AUTO
Pick-up poskakoval po rozbité lesní cestě.
Zadní část auta občas odlehčila a zase tvrdě dosedla.
V kabině bylo teplo, které lezlo do hlavy.
Jiří stáhl okno o pár centimetrů.
Dovnitř vnikl studený vzduch a vůně mokrého listí.
François nic neřekl.
Jen na vteřinu pohlédl k jeho ruce na klice a pak zpátky na cestu.
„Kolik vám bylo, když jste začal dělat?“ zeptal se.
„Patnáct,“ odpověděl Jiří.
„Neoficiálně.“
„Dobrovolně?“
Jiří se pousmál.
„Musel jsem.“
Auto se zhouplo.
François podřadil, nechal motor zabrat.
„Já nemusel nikdy,“ řekl po chvíli.
Krátká pauza.
„Stejně jsem začal brzy.“
Jiří si ho krátce změřil pohledem.
Pak zase zpátky na cestu.
„A funguje to?“
„Většinou.“
„U mě ne,“ řekl Jiří.
„U vás to funguje jak?“
Jiří se opřel o dveře.
Loktem o sklo.
„Když nechci, tak ne.“
François přikývl.
„To je luxus.“
„To je cena,“ opravil ho Jiří.
Ticho.
Před nimi se cesta otevřela do světla.
François zpomalil, ale nezastavil hned.
„Máte to nastavené dost… napevno,“ řekl.
„Jen u věcí, které se nedají vrátit.“
François konečně zastavil.
Motor nechal běžet.
„A poznáte je?“
Jiří chvíli mlčel.
Prsty si otřel o stehno.
„Většinou až potom.“
François vypnul motor.
Ticho spadlo do kabiny najednou.
Zvenku byl slyšet vítr.
A někde daleko kovový zvuk.
„A co děláte potom?“
Jiří se na něj nepodíval.
„To, co předtím,“ řekl.
„Jen už víte, kolik to stojí.“
Vystoupili.
Zvedl se vítr.
Park v údolí pod nimi zašuměl.
rukopis
DVŮR
Auto dojíždělo ke dvoru pomalu.
Štěrk pod koly křupal pravidelně.
François zaparkoval, vypnul motor.
Tentokrát oba vystoupili bez řečí.
Vzduch byl chladnější než předtím.
Jiří obešel auto a natáhl se pro tablet ze zadního sedadla.
Když se narovnal, François stál blíž, než čekal.
Ne u auta.
U něj.
„Zítra začneme na severní části,“ řekl François.
Jiří přikývl.
„Jo.“
Měl odejít.
Na vteřinu zůstali stát proti sobě.
Bez důvodu.
Bez práce.
Bez otázky.
Jiří se nadechl.
A zůstal stát.
Jako by čekal, že se něco stane.
François natáhl ruku.
Položil mu ji na rameno.
Lehce.
„Zítra,“ řekl.
Ruka tam zůstala o chvíli déle, než bylo nutné.
Pak ji stáhl.
A odešel.
Jiří tam zůstal.
Tablet držel pořád v ruce.
Neotočil se hned.
Jen stál.
A pak si to uvědomil.
Krátce.
Ostře.
Bez vysvětlení.
Jako když něco zapadne, kam nemělo.
Zavrtěl hlavou.
A šel pryč.
rukopis
VÝBĚH
„Tady,“ řekl François a zastavil se na hraně trávníku.
„Výběh půjde až sem.“
Ukázal rukou přes park.
Jiří zůstal stát o pár kroků vzadu.
„Ne.“
François se k němu otočil.
„Podívejte se ještě jednou,“ řekl klidně.
„Je to nejčistší řešení.“
Jiří přešel blíž.
K jednomu ze stromů.
Položil dlaň na kůru.
„Tady ne.“
„Proč?“
„Kořenový systém je propojený.
Když to otevřete tady, rozpadne se to dál, než vidíte.“
François se krátce rozhlédl po parku.
Pak zpátky na něj.
„Park obnovujeme, Jiří.
Nezakládáme rezervaci.“
„Tohle není otázka vkusu.“
Krátké ticho.
„Je to otázka toho, jestli chcete park…
nebo něco, co ho jen připomíná.“
François ztuhl.
„Koně sem patří,“ řekl.
„Stromy taky.“
„Najdeme řešení.“
Jiří zavrtěl hlavou.
„Tady není.“
Teď už stáli proti sobě.
„Jste tu od toho, abyste ho našel,“ řekl François tišeji.
Jiří se nadechl.
A přestal vysvětlovat.
„Tohle neudělám.“
Vítr se opřel do korun.
Listí zašustilo.
François udělal krok blíž.
„Je to moje rozhodnutí.“
Jiří přikývl.
„Pak tu pro vás nejsem.“
Ticho.
François ho chvíli držel pohledem.
Nepřišlo nic.
Jiří jen stál.
A pak dodal, skoro tiše:
„Říkal jsem vám to v autě.“
Krátká pauza.
„Věci, co drží dlouho…“
Nedořekl to.
François to pochopil.
Jiří se otočil.
Štěrk pod nohama křupl.
Pak znovu.
François zůstal stát mezi stromy.
Díval se za ním.
A pak zpátky na park.
rukopis
JEZÍRKO
Ráno bylo v parku ticho.
Ne to večerní.
Čisté.
Jiří stál u jezírka.
V ruce držel tablet, ale nedíval se do něj.
Kroky slyšel dřív, než ho uviděl.
François.
Zastavil se vedle něj.
Ne úplně blízko.
Chvíli stáli oba mlčky.
„Výběh posuneme na severní stranu.“
Jiří nic neřekl.
„Bude to složitější.“
„Ale nepůjde to přes tyhle stromy.“
Vítr sotva pohnul hladinou.
Jiří přikývl.
„Dobře.“
François se na něj podíval.
„Chci, abyste mi ukázal variantu, která to udrží pohromadě.“
Jiří se podíval na vodu.
„Ukážu.“
François ještě chvíli stál.
Pak odešel.
Jiří zůstal.
Hladina se sotva pohnula.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ
Stůl byl prostřený.
Jiří sjel pohledem od džín ke stolu.
Robert ucedil:
„Mladý hrabě řekl prostřít tady.“
„Zítra už ne,“ řekl Jiří.
rukopis
SEVERNÍ ČÁST
Tráva byla vyšší než v parku.
Neudržovaná.
Místy polehlá.
Půda pod nohama lehce pružila.
Jiří šel první.
François o krok za ním.
„Tady by to šlo rozšířit,“ řekl François.
Neukázal.
Jen řekl.
Jiří se zastavil.
Rozhlédl se po zemi.
„Šlo,“ řekl.
Ticho.
„Ale rozpadne se vám to na kraji.“
François nic neřekl.
Přišel blíž.
Podíval se tam, kam Jiří.
Chvíli.
„Kolik místa potřebujeme, aby to drželo?“ zeptal se.
Jiří pokrčil rameny.
„Míň, než chcete.“
Krátké ticho.
François přikývl.
„Tak mi ukažte, kde je ta hranice.“
To „ukažte“ tam zůstalo.
Jiří se sehnul, vzal klacek a rýpl do hlíny.
Nakreslil čáru.
Nepřesně.
François se na ni díval.
Pak kývl.
„Dobře.“
Nic víc.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ
Ema seděla u stolu v zámecké kuchyni a kreslila.
François se zastavil za ní.
„Tohle jsi kreslila podle něčeho?“ zeptal se.
Ema zavrtěla hlavou.
„Ne.“
François se sehnul o něco blíž.
„Ukážeš mi to?“
Ema přikývla.
Chvíli mlčel.
Jiří stál opřený o dveře.
Sledoval je.
„Kreslí ráda,“ řekl.
François přikývl.
„To je vidět.“
Krátká pauza.
„Jak často?“ zeptal se.
Jiří se narovnal.
„Jak kdy.“
„Pravidelně by to šlo rychleji.“
Ticho.
Ema zvedla hlavu.
„Rychleji kam?“
François se pousmál.
„Tam, kam chceš.“
Ema se zamračila.
„Já nikam nemusím.“
Jiří se pousmál.
„Stačí, že ji to baví,“ řekl.
François se narovnal.
Podíval se na něj.
„To je začátek.“
„A pak?“
„Práce.“
Ema se vrátila ke kreslení.
Anna položila vedle Emmy hrnek.
„Ať to nevystydne.“
Ema stála u stolu a skládala pastelky zpátky do krabičky.
François se chystal odejít.
„Zítra to doděláme,“ řekl.
Ema zvedla hlavu.
„Tak přijdeš zase?“
Ticho.
François se na ni podíval.
„Přijdu,“ řekl.
Ema přikývla.
Vrátila se k pastelkám.
Jiří tam stál.
Nic neřekl.
rukopis
AUTO
Rádio hrálo Hungry Eyes.
Jiří se opřel hlavou o opěrku.
Může být modřejší než modrá?
Potřebuju kafe.
rukopis
STÁJ
Ve stáji bylo chladněji než venku.
Vůně sena a koní byla těžká, ale čistá.
Jiří se zastavil u boxu a přejel rukou po dřevěné ohradě.
„Tady by se to dalo otevřít víc,“ řekl.
„Mají málo prostoru.“
„Mají tolik, kolik potřebují,“ ozvalo se za ním.
François stál opřený o dveře.
Ruce v kapsách.
Jiří se otočil.
„To si nemyslím.“
François přešel blíž.
Jeden z koní natáhl hlavu přes ohradu.
François mu položil ruku na krk.
Pomalu.
Kůň se uklidnil.
„Tohle je Aramis,“ řekl.
Jiří přikývl.
„Je klidný.“
„Není,“ řekl François.
„Jen ví, kdy nemá cenu odporovat.“
Krátké ticho.
Jiří sledoval jeho ruku na krku koně.
„Vy s nima trávíte dost času.“
François pokrčil rameny.
„Dost na to, abych poznal, kdy se něco láme.“
Kůň se k němu přitiskl víc.
François ho nechal.
Z druhé strany stáje prošel muž.
Pozdravil krátkým kývnutím.
„Pane,“ řekl.
François mu kývl zpátky.
„Večer to ještě projdeme.“
Ten druhý přikývl.
Zdržel se na vteřinu.
Pak odešel.
Jiří se na něj krátce podíval.
„Pojďme,“ řekl François a ustoupil od boxu.
Jiří se otočil a šel s ním.
Po pár krocích se ještě ohlédl.
Kůň stál klidně.
rukopis
PAULOVA PRACOVNA
Paul čekal u stolu.
Papíry srovnané do jedné linie.
François k němu přistoupil.
Jiří zůstal stát u dveří.
„Díval jsem se na to,“ řekl Paul.
„Tohle nevychází.“
Ukázal prstem.
Na jeden řádek.
François se mírně naklonil.
„Která část?“
Paul se na něj nepodíval.
„Ta s vodou.“
Krátká pauza.
„Tohle pryč.“
Ticho.
François se narovnal.
„Bez toho to nebude držet.“
„Bude to levnější.“
François se nadechl.
Jiří u dveří promluvil dřív.
„Upravím to,“ řekl.
François se na něj podíval.
Dlouze.
Nic neřekl.
Paul srovnal papíry do jedné hrany.
„Dobře.“
Otočil se.
Tím to skončilo.
rukopis
CHODBA
Vyšli ven.
François se zastavil.
Jiří udělal ještě krok.
„Proč jste to řekl?“
„Bylo to potřeba.“
„Mohl jsem to uhrát.“
Jiří zavrtěl hlavou.
„Ne za tu cenu.“
François se na něj díval.
„To nebylo vaše rozhodnutí.“
Jiří neuhnul.
„Teď už je.“
François se otočil.
„Příště mě nechte domluvit.“
rukopis
PARK
Severní část byla mokrá po nočním dešti.
Hlína lepila na boty.
Jiří stál u vyznačené čáry.
François přišel o chvíli později.
„Můžeme to stáhnout ještě o metr,“ řekl.
„Ušetříme prostor.“
Jiří se nepodíval.
„Ne.“
Krátké ticho.
„Včera to vypadalo jinak,“ řekl François.
„Včera jsem vám to ukázal.“
François se zastavil vedle něj.
„Co se změnilo?“
Jiří pokrčil rameny.
„Nic.“
François se na něj podíval.
„Je to kvůli včerejšku?“ zeptal se po chvíli.
Jiří se na něj otočil.
„Tohle je práce.“
François přikývl.
„To jo.“
Krátká pauza.
„Tak co se změnilo?“ zopakoval.
Jiří se na něj chvíli díval.
„Nic, co byste potřeboval řešit.“
Otočil se zpátky.
François tam zůstal stát.
Pak přikývl.
Sám pro sebe.
rukopis
SKLENÍK
Ve skleníku bylo teplo a vlhko.
Sklo drželo světlo nízko.
Anna rovnala voňavé sušenky vedle konvice s čajem.
Ema stála u stolu a zkoušela kreslit list, který před chvílí utrhla.
Papír otočila.
Znovu.
François stál opřený o konstrukci.
„Zkus to jinak,“ řekl.
Ema se zamračila.
„Tak jak?“
„Ne podle listu. Podle Emy.“
Ema chvíli koukala na list.
Pak na papír.
Zkusila to.
Čára se jí rozjela jinam, než chtěla.
„Ne,“ řekla.
Zmačkala papír.
Vzala nový.
Jiří přišel dovnitř.
Zastavil se u dveří.
„Co děláte?“ zeptal se.
„Kreslí,“ řekl François.
„To vidím.“
Ema zkusila další čáru.
Znovu se netrefila.
„Nejde mi to,“ řekla.
François udělal krok blíž.
„Jde,“ řekl klidně.
„Jen to musíš udělat víckrát.“
Ema se nadechla.
Zkusila to znovu.
Jiří to viděl.
„Stačí,“ řekl.
Ema zvedla hlavu.
„Ještě jednou,“ řekl François.
Současně.
Ema se podívala z jednoho na druhého.
Ruka zůstala nad papírem.
„Nemusí,“ řekl Jiří.
„Měla by,“ řekl François.
Ema položila tužku.
„Já nechci.“
Ticho.
François ustoupil o krok.
„Dobře.“
Jiří k ní přišel.
„Pojď.“
Ema slezla ze stoličky.
Prošla kolem Françoise, aniž by se na něj podívala.
Dveře skleníku se zavřely.
Zůstali tam sami.
Chvíli nikdo nemluvil.
„Zastavil jste to moc brzo,“ řekl François.
Jiří se na něj podíval.
„Tlačil jste moc dlouho.“
„Ona to zvládne,“ řekl François.
„Ona není projekt.“
François to chvíli vydržel.
„Berete ji prostor.“
Jiří se nadechl.
Pomaleji.
„A vy ji pouštíte někam, kde ještě nechce být.“
Sklo drželo teplo.
Dveře skleníku se zavřely o něco hlasitěji, než měly.
Ema šla rychleji než obvykle.
Jiří za ní.
François zůstal chvíli stát, pak vyšel ven taky.
Vzduch byl chladnější.
Ema se zastavila u schodů.
„Já jsem to zkusila,“ řekla najednou.
Jiří přikývl.
„Já vím.“
François nic neřekl.
Ema si utřela ruce do mikiny.
„Zítra to ukážu tobě,“ řekla a otočila se na Françoise.
„A pak to ukážeme tátovi.“
Jiří se na okamžik zarazil.
François stál o krok dál.
„Dobře.“
Ema přikývla.
Odběhla zpět k sušenkám.
Zůstali tam sami.
Jiří se podíval na Françoise.
Nic neřekl.
François ten pohled unesl.
rukopis
MÁMA / KUCHYŇ
Stojí u linky.
Hrnek v ruce.
„Je tam víc než doma.“
Jiří nic neřekne.
„To není výtka.“
„Jen abys to viděl.“
rukopis
VEČER / KUCHYŇ
V kuchyni bylo ticho.
Ema už spala.
Na stole zůstal hrnek od čaje a pár pastelek, které zapomněla uklidit.
Díval se na ně.
„Ukážeme to tátovi.“
Zvedl hrnek.
Nenapil se.
„Ukážeš to tátovi.“
Položil hrnek zpátky.
Opřel se.
Chvíli jen seděl.
Promnul si oči.
Pak se zvedl.
Sesbíral pastelky do krabičky.
Zavřel ji.
Zhasl.
rukopis
STÁJ
Ve stájích bylo šero. Světlo zůstávalo jen u dveří.
François prošel uličkou až na konec.
Zastavil se u boxu.
Aramis zvedl hlavu.
François natáhl ruku.
Kůň se k ní přiblížil dřív, než se ho dotkl.
Chvíli stál.
Přejel dlaní po krku.
Pomalu.
Zastavil se v půlce.
Stáhl ruku.
Znovu ji zvedl.
Zastavil ji těsně před dotykem.
A nechal ji tam.
V prostoru.
Chvíli.
Pak ji spustil.
Otočil se a šel zpátky.
rukopis
KUCHYNĚ / RÁNO
Stůl byl prostřený.
Přesně.
Talíře v jedné linii. Příbory srovnané.
Robert stál opřený o hranu stolu.
Ema přišla.
Zastavila se.
Chvíli se dívala.
Pak vzala jeden talíř.
Posunula ho.
O kousek.
Pak druhý.
Mezi nimi nechala větší mezeru.
Položila doprostřed hrnek.
Jiný než ostatní.
Barevný.
Odstoupila.
Podívala se na to.
Přikývla.
Robert se nepohnul.
Jen se podíval.
„Tak je to lepší,“ řekla.
Ticho.
Robert přešel ke stolu.
Srovnal příbory.
Talíře nechal.
„To není symetrické,“ řekl.
Ema pokrčila rameny.
„Ale je to hezký.“
Robert se na ni podíval.
„To není totéž.“
Krátké ticho.
Ema si vzala sušenku.
„Mně jo.“
Otočila se a odešla.
Robert zůstal stát.
Pak upravil jeden talíř.
O milimetr.
Anna mu podala sušenku.
rukopis
PARK / RÁNO
Vzduch byl chladný. Tráva ještě mokrá.
Jiří stál tam, kde se park lámal do otevřeného prostoru.
François přišel bez spěchu.
Zastavil se vedle něj.
Chvíli oba mlčeli.
„Když to otevřeme tady,“ řekl François, „dostaneme víc světla.“
Ukázal.
Stejné místo jako minule.
Jiří se nepohnul.
„Rozpadne se to na kraji.“
„Co se stane, když to necháme zavřené?“
Jiří se na něj podíval.
Krátce.
„Bude to držet.“
„A koně?“
„Budou mít míň.“
Krátká pauza.
Vítr pohnul větvemi.
François se rozhlédl.
„Tak to necháme zavřené.“
Jiří zůstal stát.
François se otočil.
„Najdeme jim prostor jinde.“
rukopis
ALTÁN
Altán byl otevřený do zahrady.
Stůl uprostřed, na něm papíry, kelímek s vodou, pár větviček.
Ema stála u stolu.
François seděl stranou.
Jiří přišel po štěrku.
Zastavil se u schodů.
„Co děláš?“
„Ukážu vám to,“ řekla Ema.
„Oběma.“
Položila na stůl papír.
Byl to list. Ale ne celý. Jen tvar.
Čára nešla po okraji, šla skrz.
„Tohle je list,“ řekla hrdě.
Jiří si stoupl blíž.
„To není přesně ono.“
Ema se na něj podívala.
„Je.“
Krátké ticho.
Jiří vzal tužku.
„Podívej, když to vezmeš takhle—“
Ema mu ji vzala z ruky.
„Já to nechci takhle.“
François zvedl oči.
„Proč?“
Ema pokrčila rameny.
„Protože to je moje.“
Jiří stál.
Ruka mu zůstala ve vzduchu.
„Dobře,“ řekl.
Ustoupil o krok.
François přikývl.
Ema se vrátila k papíru.
Kreslila dál.
rukopis
PARK / DOPOLEDNE
Štěrk pod nohama křupal.
Jiří šel první.
François o krok vedle.
„Dřív se to dělalo jinak,“ ozvalo se zezadu.
Jiří nezpomalil.
„Pustili se koně mezi provazy.
Žádný čáry po zemi.“
François se krátce ohlédl.
Muž šel tři kroky za nimi.
Ruce za zády.
„A drželo to,“ dodal.
Jiří se zastavil.
Otočil se.
„Tady to držet nebude.“
Muž pokrčil rameny.
„Tak to nechte bejt.“
„Nebo to budete dělat za rok znova,“ dodal.
François se na něj podíval.
„Jak dlouho tu jste?“ zeptal se.
Muž se narovnal.
„Dost dlouho na to, abych věděl, co vydrží.“
Jiří se k němu otočil čelem.
„Tak to ukažte,“ řekl.
Muž zaváhal.
Jen na vteřinu.
Pak ukázal.
Ne tam, kde čekali.
O kus vedle.
François se tím směrem podíval.
„Tady by to šlo,“ řekl tiše.
Jiří nic neřekl.
Jen se podíval z jednoho na druhého.
Pak sáhl po tabletu.
Muž odložil metr a kolíky.
Nenechal je srovnané.
Vykročil na cestu.
„Mám hlad.“
Jiří vzhlédl k obloze.
Krátce hvízdnul.
„Jde se,“ řekl François.
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
Stůl byl připravený.
Robert kontroloval příbory.
Ema seděla na židli.
Bublinu položenou před sebou.
„Král teď sedí na trůně, víš?“ řekla.
Bublina mlčela.
„Musí tam být.“
Robert se zastavil.
Vidlička zůstala ve vzduchu.
Ema Bublinu posunula blíž k talíři.
„On pak přijde.“
Robert položil vidličku.
„Král,“ zopakoval.
Ema přikývla.
„Jo.“
Robert se na ni podíval.
„Rozumím,“ řekl.
Narovnal příbory.
O milimetr.
rukopis
VEČEŘE / ZÁMEK
Stůl byl prostřený.
Robert stál u něj.
Paul u okna.
Díval se ven.
Park už potemněl.
Kroky.
François vešel.
Bez omluvy.
Robert pohlédl ke stolu.
„Je prostřeno.“
Začal nalévat víno.
Paul se otočil.
Chvíli se na Françoise díval.
Pak přistoupil ke stolu.
Posadil se.
„Bylo sucho?“ řekl Paul.
„Drželo to,“ řekl François.
Krátká pauza.
Robert odstoupil.
„Kolik?“ řekl Paul.
„Míň, než chceme.“
Paul přikývl.
„Tak to zůstane.“
François se na něj nepodíval.
„Zůstane to.“
rukopis
SALÓNEK
Paul posunul figuru.
Ne přímo.
„Tady,“ řekl.
François se podíval na šachovnici.
„To je daleko.“
„Není,“ řekl Paul.
Krátká pauza.
François si sedl ke křídlu.
Zahrál tón.
„Uvidíme,“ řekl.
Paul se opřel.
„Uvidíme.“
rukopis
PARK / DOPOLEDNE
Paul přišel bez ohlášení.
Zastavil se na kraji.
Nedíval se na ně.
Díval se na terén.
Kolíky.
Vzdálenosti.
Cestu.
„Tohle je nově?“ řekl.
Jiří přikývl.
François mlčel.
Paul udělal pár kroků.
Překročil hořce v květu.
„Kolik to přidá?“ zeptal se.
„Ještě nevíme,“ řekl Jiří.
Paul se nepodíval.
„Víte.“
François se nadechl.
„Bude to víc.“
Paul přikývl.
„Dobře.“
„A čas?“
rukopis
SKLENÍK / ODPOLEDNE
„Je voudrais une tisane, s'il vous plaît.“
„Merci, Anna.“
„Avec plaisir, Monsieur le Comte.“
Ema si polohlasně opakovala.
„Že vure untisan sil plé…“
François se na ni podíval.
„Allez.“
Zabroukal Frère Jacques.
Poslouchala.
Pak to zkusila.
Znovu.
Zvedl obočí.
Ukázal na orchidej.
„La fleur.“
„La… flér.“
„Belle fleur.“
„Bel flér.“
Usmál se.
„Co to děláte?“
Jiří vešel do skleníku.
Ema se na něj podívala.
„Mluvíme.“
„V tomhle věku to jde samo,“ řekl François.
Jiří se zastavil.
„Vždyť nemluví pořádně ani česky.“
François nic neřekl.
Otočil se.
„Merci.“
Vzal si od Anny šálek.
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
Ema seděla u stolu.
Bublinu před sebou.
„Belle fleur,“ řekla.
Pomalu.
„Bel flér.“
Máma stála u linky.
Zvedla obočí.
„Je tam víc než doma.“
Jiří mlčel.
rukopis
JEZÍRKO / RÁNO
Hladina byla klidná.
Až moc.
Jiří se zastavil u břehu.
Pod nohama měkká zem.
Propadla se o kousek.
Podíval se na okraj.
Tráva přerostlá.
Pod ní kámen.
Jen obrys.
Šlápl vedle.
Voda se sotva pohnula.
Chvíli ji sledoval.
Pak se podíval dál.
K místu, kde měl být přítok.
Byl tam.
Netekl.
Došel blíž.
Dřepl si.
Sáhl do vody.
Studená.
Zvedl ruku.
Kapky stékaly pomalu.
Podíval se zpátky na hladinu.
„Pane?“
Otočil se.
Chlapec stál kousek od něj.
„Pan Paul vás očekává.“
Ještě jednou se podíval na vodu.
Vstal.
rukopis
PRACOVNA / PŘEDPOKOJ
Kytice lučních květů.
Stará váza.
Jiří srovnal pár stonků.
Jeden nechal vyčnívat.
Přikývl.
Dveře se otevřely.
„Pan hrabě vás očekává.“
Jiří se narovnal.
Vešel.
„Kolik?“ řekl Paul.
„Nevím,“ řekl Jiří.
„Budete vědět.“
„Až to spočítám.“
„Bude to víc.“
Paul přikývl.
„To vím.“
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
V kuchyni bylo teplo.
Hrnec na sporáku tiše bublal.
François se naklonil nad něj.
„Máš chuť majoránky, lásko má…“
Anna se usmála.
Ne hned.
Pak ho pleskla přes ruku.
„Ale no tak, mladý pane.“
François se narovnal.
„Jen ochutnám.“
„Neochutnáte.“
Usmívala se.
Jiří stál ve dveřích.
Anna se otočila.
„Emičce polévka chutnala.“
Francois zvedl obočí.
“Ještě je horká.”
rukopis
JEZÍRKO
François se podíval na hladinu.
„Je to dlouho.“
Jiří přikývl.
„Už je skoro pozdě.“
„To půjde.“
„Tak v pondělí.“
Jiří se otočil k cestě.
François zvedl pohled od hladiny.
„Ema chtěla vidět koně.“
„V neděli je klid.“
Jiří přikývl.
„Přijede sestra.“
François zvedl hlavu.
„Sestra.“
rukopis
DŮM / ODPOLEDNE
Jiří odemkl.
Ema vlítla dovnitř.
„Lucííí—“
Visela na ní.
Točily se.
Smály se.
Jiří zakopl o objemnou tašku.
„To vypadá aspoň na měsíc.“
„Víkend, brácha. Víkend.“
„Jsi adoptoval zámek i s králem.“
Krátká pauza.
„To sedí.“
„Jaký je?“
Jiří se opřel o futro.
„Zvládá to.“
Lucie ho bez varování šťouchla do zad.
rukopis
NEDĚLE / ODPOLEDNE
Stáj byla klidná.
Sedlo už bylo připravené.
François u něj.
Nevzal ho.
Jen prošel kolem.
Podíval se ke dvoru.
Nic.
Kůň se pohnul.
„Zítra,“ řekl.
Otočil se.
rukopis
DVŮR / ODPOLEDNE
Jiří přišel po cestě.
Desky pod paží.
Zastavil se.
„Mám to.“
François se na něj podíval.
„Ano?“
Jiří mu podal papíry.
Sjel pohledem ke složce.
„Dejte to Paulovi.“
Jiří se nehnul.
„Je to pro vás.“
François se otočil.
„Tak mu to dejte.“
Ostře.
Jiří udělal krok.
François se zastavil.
„Počkejte.“
Natáhl ruku.
„Dejte to sem.“
Vzal si složku.
Krátce ji otevřel.
„Dejte mu to.“
rukopis
PRACOVNA / ODPOLEDNE
Paul seděl u stolu.
Papíry v jedné linii.
Jiří vstoupil.
Položil složku.
Paul ji otevřel.
Nehledal.
Našel.
„Tohle jste změnil.“
Jiří přikývl.
„Proč?“
„Bude to držet.“
Paul zavřel složku.
„Uvidíme.“
Robert otevřel dveře.
rukopis
DVŮR / PO PRACOVNĚ
Dveře se zavřely.
Jiří zůstal stát.
Ruce prázdné.
Anna šla kolem.
Podívala se na něj.
Něco mu strčila do ruky.
Teplé.
„Jez.“
Podíval se dolů.
Buchta.
„Vypadáš schlíple.“
rukopis
SALON / ODPOLEDNE
Čaj byl nalitý.
Paul seděl.
François stál u okna.
„Psal Frédéric.“
Paul přikývl.
„Poslal seznam.“
„Doporučení,“ dodal François.
Paul vzal šálek.
„To dělá rád.“
François se otočil.
„Vím, co je potřeba.“
Paul se napil.
„To nepochybuji.“
„Termín potvrdil.“
Paul položil šálek.
„Tak to máme jisté.“
François se na něj podíval.
„Máme.“
Krátká pauza.
„Beskydy.“
Paul se lehce usmál.
„Exotika.“
rukopis
JEZÍRKO / DOPOLEDNE
Kolíky.
Provazy.
Bláto pod nohama.
Jiří stál u břehu.
Ukázal.
„Tady to půjde dolů.“
Muž zaváhal.
„Tohle už nevrátíte.“
Jiří přikývl.
„Vím.“
François přišel.
Zastavil se.
Chvíli nic.
Pak:
„Ne.“
Jiří se na něj podíval.
„Musí.“
„Ne takhle.“
Ticho.
Jiří zůstal stát.
„Jinak to nepůjde.“
François se nepohnul.
„Vymyslete to.“
„Bude to cítit.“
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
Na stole seznam.
Robert nad ním stál.
„Dva nestačí.“
Anna míchala v hrnci.
„Tři nepřijdou.“
Robert škrtl.
„Tak čtyři.“
„Nemáte čtyři.“
Ticho.
Ema seděla u stolu.
Bublina před ní.
„Ten neumí,“ řekla.
Nikdo nereagoval.
Robert se podíval.
„Kdo?“
Ema pokrčila rameny.
„Pán.“
Anna se usmála.
Robert ne.
„Potřebuju lidi, co to umí.“
„Takové nemáte,“ řekla Anna.
Robert zavřel seznam.
Opatrně.
rukopis
JEZÍRKO / ODPOLEDNE
Bagr zaburácel.
Lopata se zakousla do břehu.
Hlína se utrhla.
Svezla se dolů.
Voda se pohnula.
Ne klidně.
Zakaleně.
Muž couvl.
„To se rozjede.“
Jiří stál.
„Vím.“
François ne.
Díval se.
Voda.
Břeh.
Zámek.
Voda se znovu pohnula.
Blíž.
Otočil se.
Koně ve výběhu stáli v jarním slunci.
Stromy se nehnuly.
rukopis
JÍDELNA / VEČER
Cibulačka voněla.
„Frédéric volal?“
„Dvakrát.“
„Jenom?“
Lžíce cinkla o talíř.
Paul nadzvedl koutky.
rukopis
DVŮR / RÁNO
Chlapi šli po práci.
Jiří se rozhlédl.
Klid.
Plán na stole.
Papír rozložený.
Jiří se naklonil.
François přišel blíž.
Naklonil se nad plán.
Blízko.
Ruce na okraji.
Dotkly se.
Jen na chvíli.
Ani jeden neuhnul hned.
Zvedli hlavu.
Blízko.
Ticho.
Jiří uhnul první.
Narovnal se.
„Tady to musíme posunout,“ řekl.
François zůstal.
Pak přikývl.
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
François odcházel.
Nakoukl dovnitř.
Vůně.
Madlenky.
Anna se otočila.
„Čerstvé.“
Podala mu jednu.
„Tu máte, monsieur le Comte.“
Ema zvedla hlavu.
„Ty jsi kom?“
Položila Bublinu.
„Ne, jsem François.“
„Francua.“
„Skoro.“
„A ještě Louis Maria Alfons Baptista Gaspard.“
Ema ho chvíli pozorovala.
„Ema je lepší.“
François se rozesmál.
Anna se zakuckala.
rukopis
AUTO / ODPOLEDNE
Auto vyjíždělo z brány.
„Tati…“
„Ano?“
„Král není kom.“
„Říkal to.“
„Aha.“
„Je Francua.“
„François.“
„Hm.“
„A má moc jmen.“
„Ty máš taky moc jmen?“
„Ne. Jen jedno.“
„Říkal, že půjdeme ke koni.“
„S mrkví.“
„Aha.“
„Máš rád koně?“
„Nevím.“
„Mám ráda Bublinu.“
rukopis
KUCHYŇ / VEČER
Ema už spala.
Na stole plány a výpočty.
Jiří okusoval tužku.
„Byl tu pan Novák.“
„Aha.“
„Chce skalku.“
„Teď ne.“
Ticho.
„Je to soused.“
„Jo.“
rukopis
LOŽNICE / NOC
Půlnoc.
Otevřené okno.
Jiří stál u něj.
Díval se do zahrady.
Tma.
Pak k zámku.
Ještě svítili.
Zavřel oči.
Zavřel okno.
V ložnici bylo chladno.
rukopis
JEZÍRKO / DOPOLEDNE
Křik.
Povely.
U jezírka hromada chlapů.
François seskočil z koně.
„Průšvih?“
„Bagr.“
„Zapadl.“
„Utrhlo se to?“
„Jen část.“
„Propust drží.“
Kývl.
Chytil ohlávku.
Otočil se.
„Po obědě jdeme s Emou do stájí.“
„To spí.“
„Pak.“
Jiří sledoval grošáka.
Kývl.
rukopis
JÍDELNA / POLEDNE
Hluk z dvora.
Robert zavřel okno.
Paul zvedl ruku.
„Nechte to.“
„Co se stalo?“
„Bagr.“
„Utopili?“
François zvedl hlavu.
Paul nabíral salát.
rukopis
KUCHYŇ / ODPOLEDNE
„Babi, tam byla Bela!“
Ema poskakovala po kuchyni.
„To je pes?“
„Ne, kůň!“
„Veliký!“
„Nebála ses?“
„Ne, držel mě.“
„Táta?“
„Ne, Franc.“
„Kdo?“
„Král.“
„A měl mrkvu!“
„Neskákej a jez.“
rukopis
BRÁNA / RÁNO
„Ema včera nemohla usnout.“
„A vy?“
rukopis
SALON / POZDNÍ ODPOLEDNE
„Pane, obávám se, že to nepůjde.“
„Co je to tentokrát?“
„Pokoje pro hosty.“
„Je jich málo?“
„Moc. V hrozném stavu.“
„A?“
„Už nic.“
„V pořádku. Můžete jít.“
Dveře se zavřely.
„To mu nedělej.“
„Budeme ho potřebovat.“
François rozložil partituru.
Vivaldi. Jaro.
rukopis
PRACOVNA / ODPOLEDNE
„Volal jste mě.“
Jiří se rozhlédl.
„Pojedete do Domaine de Chaumont-sur-Loire.“
„Kam?“
„Ten festival?“
„Oui.“
„A pokud dovolíte, pojedu taky.“
Jiří se na něj podíval.
„Jo,“ řekl.
„Jasně.“
François sklopil pohled.
„Letíme příští týden ve středu.“
rukopis
KUCHYŇ / VEČER
„Příští středu jedu na služebku.“
„Jak dlouho?“
„Dva dny.“
„Co Ema? Dovolenou mi nedají.“
„Ve středu ji vyzvedneš u Anny.“
„I ve čtvrtek.“
„Ještě zavolám Lucii.“
„Tu nech, má školu.“
„Kam jedeš?“
„Pro kytky.“
„Do Chaumont.“
„Musíš?“
„Jo. Chci.“
„Sám?“
rukopis
KUCHYŇ / ZÁMEK
„Zvládnem to, viď, Emo?“
„Máma ji vyzvedne.“
„Nech ji tady přespat.“
„To je moc.“
„Jak chceš.“
„Tati, já chci!“
rukopis
POKOJ EMY / ÚTERÝ VEČER
„Pyžamko. Trička.“
„Tepláky. Prádlo.“
„Ještě ponožky.“
„Emo, co to je?“
Jiří držel čepici.
„To má Bublina.“
„Aha.“
„A nezlob Annu.“
„Poslouchej.“
„A jez.“
Máma si sedla na postel.
„Neměl jsi to dělat.“
„To je dobrý.“
„Budeš mít večer pro sebe.“
„Uklidím špajz.“
rukopis
KUCHYŇ / ZÁMEK / STŘEDA RÁNO
Venku chladno.
Mlha.
V kuchyni vůně kávy.
„Emi, pusu.“
„Už běžte, čekají.“
Jiří upravil Emě svetřík.
„Poprvé?“
„Jo.“
„To zvládnete.“
Anna nalévala čaj do barevného hrnku.
„Zamávej tátovi.“
rukopis
DVŮR
Auto přede.
Řidič otevřel dveře.
„Zavazadlo, pane?“
„Tady.“
Jiří zvedl batoh.
François seběhl schody.
„Allez!“
rukopis
ZAHRADY / ODPOLEDNE
Šli pomalu.
Štěrk křupal.
Jiří se zastavil.
Díval se.
François počkal.
„Tady,“ řekl.
Jiří neodpověděl.
Přešel blíž.
Dotkl se kamene.
Pak trávy.
Zavrtěl hlavou.
„To není možné.“
François sklopil pohled.
Pokračovali.
Skleník.
Barvy.
Jiří se dotkl květu.
Pak listu.
Stál.
„Vidíte?“
„Vidím.“
„Pojďte, tam je lavička.“
Jiří si nepřítomně sedl.
François vybalil bagety.
„Tady.“
Podal mu ubrousek.
„Vodu?“
Jiří kývl.
rukopis
HOSPODA / VEČER
Papír na stole.
Jiří kreslí.
Rychle.
Zastaví se.
„Tady.“
Ukáže.
„To by šlo.“
François přikývl.
„Ano.“
Jiří kreslí dál.
„A tady…“
Zarazí se.
„Ne.“
Škrtne.
„Takhle.“
„Rozumím.“
„Jezte.“
„Cože?“
„Jídlo.“
rukopis
VESNICE / VEČER
Šli pomalu.
Ticho.
Světla v oknech.
Šli vedle sebe.
Hotýlek.
„Děkuji.“
„Dobrou noc.“
„Bonne nuit, mon ami.“
rukopis
HOTEL / RÁNO
„Bonjour.“
François ulomil croissant.
„Dobré ráno.“
„Celou noc jsem bojoval s palmami.“
François sklopil hlavu.
Zasmál se. „Kdo vyhrál?“
„Vy.“
„Kávu?“
rukopis
HISTORICKÝ PARK / SKORO POLEDNE
Jiří zkoumal záhony.
Byliny.
Květiny.
Přešel k dalšímu.
Vrátil se.
Zavrtěl hlavou.
Narovnal se.
„Vidíš?“
Ukázal.
„Tak to má být.“
„Oui,“ řekl François.
„Tak to má být.“
„Máme nejvyšší čas.“
„Co?“
„Jdeme.“
„Nakupovat.“
„Aha.“
rukopis
DVŮR / ČTVRTEK VEČER
„Tatí, tatí!“
Skočila mu do náruče.
Přitiskl ji.
François stál vedle auta.
„Nezlobila jsi Annu?“
„Kdepak, je to zlatíčko.“
Ema se ho pustila.
Chytila Françoise za ruku.
„Pojď, pekly jsme.“
Druhou rukou chytila Jiřího.
„Nechej je vydechnout, ty čertíku.“
„Ukaž.“
rukopis
KUCHYŇ
Na stole koláčky.
„Na!“
Ema podala každému jeden.
„Skvělé,“ řekl Jiří.
„Oui.“
rukopis
SALÓNEK / ČTVRTEK VEČER
Paul zkoumal rozestavěnou šachovou partii.
„Výlet se vydařil?“
„Ano.“
„Buď opatrný.“
rukopis
KUCHYŇ / DOMEK
Máma si prohlížela skleničky hořčice.
„Stálo to za to?“
„Jo.“
„Buď opatrný.“
rukopis
DOMEK / PŘED SVÍTÁNÍM
Telefon.
„Krátký.“
„Inženýre, průser, ujelo to.“
„Co?“
„Výpusť.“
„Jedu“.
Oblékl spící Emu.
Na chodbě máma:
„Co je? Kam jdeš?“
„Práce.“
„Něco jsi zkazil?“
Ticho.
Připoutal Emu do sedačky,
Vycházející slunce bodalo do očí.
JEZÍRKO.
Zastavil.
„Tatí?“
„Spi, hned jsem tu.“
Na břehu tři muži.
Gestikulují.
Jeden jde naproti.
„Hukot. Jako by jel vlak.“
„Vylítnu ven a břeh fuč.“
„Dobře.“
„Ukažte.“
Sesuv.
Výpusť zasypaná.
Tři metry.
Asi víc.
V jezírku.
Hladina i tak nízko.
Rozhlédne se.
Mokro.
Ne dost.
Krok bokem.
Měkké.
Dál ne.
Chlapi ztichli.
„Do sklepa.“
„Tatí!“
Mávl na chlapy
„Jděte!“
Telefon.
„Aničko?..“
rukopis
SKLEP
Tma.
Slabá žárovka.
Kluzký schod.
Dlažba.
Další schod.
Čvachnutí holínky.
Studená voda.
Všude.
Světlo baterky.
„Tady, inženýre.“
Stěna mokrá.
Tak metr.
„Co je za tím?“
„Nic. Zahrada.“
„Čerpadlo.“
„Dvě.“
„Co se děje?“
Francois v jezdeckém.
Stojí nad nimi.
„Voda“.
„Proč?“
Ticho.
Jiří zakroutil hlavou.
„Tak ji dostaňte ven“.
Chlapi stojí.
„Čerpadla,“
houkne Jiří.
Otočí se k Francoisovi zády.
Dva běží po schodech.
„Pozor.“
„Pane.“
Předák ukazuje.
„Sem.“
„Tu to dosáhne.“
Jiří kývne.
Hladina klesla.
Čerpadla na plný výkon.
Vyšli ven.
Slunečný den.
Ticho.
Na zídce várnice.
Horký čaj.
„Rum.“
Předák si otřel obličej.
rukopis
HALA
Paul na schodech.
„Vysvětlíš mi, co se tu děje?“
V hale se ochladilo.
Francois pokrčil rameny.
Podíval se bokem.
„Zavolej inženýra.“
„Já to zjistím.“
„Non.“
rukopis
DVŮR
„Jiří?“
„No?“
„Paul.“
Protáhl si záda.
Vykročil.
rukopis
PAULOVA PRACOVNA
„No?“
„Prosákla voda.“
„Dál?“
„Čerpáme.“
„Slyším.“
Paul se opřel o stůl.
Ticho.
„Výpusť u jezírka povolila.“
Ticho.
„Bylo to podmáčené.“
Paul se nehnul.
„Zpevníme to.“
Ticho.
„Podíváme se na tu zeď.“
Ticho.
„Připravte mi seznam opatření.“
„Kdo je odpovědný, ponese následky.“
rukopis
PŘED PRACOVNOU
Zahlédl Francoise.
„Co zas. Nechte mě dělat.“
Francois ztuhl.
Ticho.
„Pošta, pane.“
Robert mu podal obálky.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ
Na stole výkresy.
Tabule s harmonogramem.
Jiří shrnul dokumentaci ze židle.
Přistrčil ji.
Předák si sedl.
“Co teď, mladej?”
Jiří otevřel okno.
Hluk čerpadel.
Zavřel.
“Vyčerpáme, co jde.”
“Začnete zpevňovat břeh.”
Nalil jim kávu.
“Hlavně projedeme výpusť.”
“Ať to, sakra, neleze do baráku.”
Ticho.
“Druhá parta odkryje zeď.”
Listoval v telefonu.
“Dotáhnu sem stavitele Marka.”
“Rozepište směny.”
“Pojede se na dvě.”
“No, to nás kluci budou milovat.”
“Jo.”
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYŇ / VEČER
„Pojď, Emi, musíme jet.“
„Tys tu nebyl.“
„Já vím, Emi. Mrzí mě to.“
„Táta moc pracuje.“
„Ale Fran… sua tu byl.“
Anna přejela Jiřímu po rameni.
„Nemáš to lehké.“
rukopis
KUCHYŇ V DOMKU / SOBOTA RÁNO
„Vypij čaj.“
Lucie nalila dva hrnky.
„Průšvih? “
„Slušný. “
„Vezmu Emu na hřiště.“
„Uč se, doktorko.“
„Blbče.“
rukopis
PARK / STŘEDA
Bláto pod nohama.
Odkrytá zeď.
Chlapi opření o lopaty.
„Ne, pane Marku.“
Jiří se narovnal.
„Ta zeď musí být hotová do konce června.“
„Jak říkám, nejsou kapacity.“
Ticho.
„Zatím odkryjeme,“
„oklepeme.“
Ticho.
„Přes léto to vyschne.“
Jiří se nepohnul.
„Koncem srpna izolace.“
„Dřív ne.“
„Stavonov. Tam to zkuste.“
Jiří přikývl.
Marek kývl Paulovi.
„Ten byl kdo.“
„Stavař.“
„Nestihnou to.“
Ticho.
„Změníme firmu.“
Paul se rozhlédl.
„Nejen.“
„Ve tři vás čekám.“
„Přejel zeď očima.“
Ticho.
Odchází.
rukopis
PAULOVA PRACOVNA / TŘI ODPOLEDNE
Na stole ležela jedna složka.
Žádné výkresy.
Papír nahoře.
„Od teď pojedeme jinak,“ řekl.
Ticho.
„Každý zásah nad…“ podíval se do složky, „…padesát tisíc schvaluju já.“
Krátká pauza.
„Předem.“
François se nepohnul.
Jiří taky ne.
„Týdenní reporty,“ pokračoval Paul.
„Ne co jste udělali. Co budete dělat.“
Podíval se na ně.
„A proč.“
„A rozpočet,“ dodal.
„Po položkách.“
François se nadechl.
„Takhle se to dělat nedá,“ řekl.
Klidně.
Paul přikývl.
„Dá.“
„A ještě něco,“ řekl Paul.
Otočil papír.
Posunul ho k nim.
„Osobní odpovědnost za rozhodnutí mimo schválený rozpočet.“
Krátká pauza.
„Včetně nákladů na nápravu.“
Ticho.
„To myslíš vážně?“ zeptal se François.
Paul se na něj podíval.
„Ano.“
Jiří se podíval na papír.
Na částku.
„Kdo to rozhodl.“
Paul se zadíval na Francoise.
Pak na Jiřího.
Ticho.
François se nadechl.
Jiří ho předběhl.
„Já,“ řekl.
Paul přikývl.
„Dobře.“
Posunul pero.
François se podíval na Jiřího.
„Ne,“ řekl.
„Je to na mě,“ řekl.
François zavrtěl hlavou.
Pero leželo na stole.
Mezi nimi.
Jiří ho vzal.
Podíval se na řádek.
Na částku.
Pak podepsal.
Krátce.
Přesně.
Pero položil zpátky.
Ticho.
Paul přikývl.
Složku zavřel.
„Dobře,“ řekl.
François stál.
Nepohnul se.
Nepodíval se na papír.
Jen na Jiřího.
Pak se otočil.
A odešel.
rukopis
KUCHYNĚ DOMKU / VEČER
Na stole hrnek.
Čaj už vychladl.
Matka seděla naproti.
Ruce složené.
Jiří stál u linky.
„Kolik?“ zeptala se.
Jiří se opřel o desku.
„Dovolená není.“
„Pergolu jindy.“
Ticho.
„Potřebuje Novák tu skalku?“
„Vezmu víc zahrad.“
Matka si posunula hrnek.
O centimetr.
„Proč?“ zeptala se.
Jiří se nadechl.
„Muselo to být.“
„Pro koho?“ zeptala se.
Jiří neodpověděl hned.
„…pro práci.“
Matka zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Tohle se pro práci nedělá.“
Ticho.
Jiří sklopil na chvíli oči.
„A co teď?“
„Zvládnu.“
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ /DRUHÝ DEN RÁNO
Jiří kontroluje rozpis směn.
Přepisuje čísla na tabuli s rozpočtem.
„Smím dál?“
Francois stojí ve dveřích.
„Chci… chtěl bych“
„abyste podklady pro Paula dával nejdřív mně.“
Ticho.
„Když nevím, nemůžu vám pomoct.“
„Jo.“
rukopis
POKOJ EMY / VEČER ZA NĚKOLIK DNŮ
Ema obléká bublině čepici.
„Sur le pont d'Avignon,
On y danse, on y danse,“
brouká u toho.
„Co to zpíváš?“
„Francois mě naučil.“
„Umí moc písniček.“
„Víš, co to je?“
„Tancujou na mostě.“
„Tati, a to se může?“
rukopis
LOŽNICE / STEJNÝ VEČER
Otevřené okno.
Chladný vzduch.
Tma.
Na zámku svítí dvě okna.
Zatáhl záclonu.
„Neber mi ji.“
rukopis
JEZÍRKO / ODPOLEDNE
Výdřeva téměř hotová.
Začíná pršet.
„Šéfe, to nevydrží.“
„Zas to sjede.“
„Nesjede, dejte na to plachtu.“
Zvedl se vítr.
Roh plachty divoce zapleskal.
„Letí do vody!“
Chytil uvolněný kraj.
„Drž to, tak sakra drž to!“
„Držím.“ křikl Francois.
„Mám to!“ Jiří přichytil kraj plachty ke konstrukci.
„…pane.“
Oba se rozesmáli.
rukopis
KUCHYŇ DOMKU / SOBOTA
„Ema mi zpívala novou písničku.“
Lucie pověsila utěrku.
„Francouzsky.“
„Já vím.“
„Chodí za ní každý den.“
„Říkala, že táta moc pracuje.“
„Co mám dělat.“
„A on?“
rukopis
FRANCOISOVA PRACOVNA
Zaklepání.
Jiří nahlédl.
„Podklady.“
Francois vzhlédl.
„Aha, merci.“
„Tak zítra.“
rukopis
PAULOVA PRACOVNA / DALŠÍ DEN RÁNO
Paul odškrtává položky.
„Kolik dní?“
„Tři.“
„Proč?“
„Podmáčení. Změna postupu.“
François listuje složkou.
„A tady…“
„Změna postupu.“
„Dobře.“
Paul zaklapne desky.
Odcházejí.
Ve dveřích:
„Ta injektáž, inženýre?“
„Příští týden.“
rukopis
JÍDELNA / VEČER
Paul odložil příbor.
„Ten Krátký je fajn chlap.“
Francois vzhlédl.
„Roberte, moučník dnes ne.“
„Koňak do salónu.“
„Ta partie mi nedá spát.“
rukopis
PARK / RÁNO
Nízké slunce.
Ticho.
Jiří přešel mezi stromy.
Připravený záhon.
Sehnul se.
Promnul v prstech hlínu.
Rozhlédl se.
Zahradníci s bednou sazenic.
Usmál se.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ / ODPOLEDNE
„Můžu?“
François vešel.
„Já pracuju!“
Ema mávala pravítkem.
Jiří vzal složku z rohu stolu.
François ho mávnutím zastavil.
„Salut, Emo.“
„Ukážeš mi to?“
Ema hrdě položila pravítko a opatrně táhla tužkou.
„To je něco! Můžu to zkusit?“
Přeměřila si ho pohledem.
„Na.“
François narýsoval čáru.
„Moje je větší.“
„Je.“
Krátké ticho.
Jiří zůstal stát se složkou v ruce.
François se na ni podíval.
Pak zpátky na Emu.
Nic neřekl.
Jiří složku položil.
rukopis
PARK
„Injektáž je tady, tady a tam.“
Paul přikývl.
Jiří ukázal na stěnu.
„Tady začneme s izolací.“
„Kdy?“
„Ve čtvrtek.“
„Termíny?“
„Stihneme.“
Paul přejel pohledem chlapy u jezírka.
Aktivita se znatelně zvýšila.
„Dobře.“
Odcházel.
Francois se pohnul:
„Nějaká plachta nepotřebuje přidržet?“
„Ema tě shání.“
rukopis
ZÁMECKÝ SKLAD
„Pokoje v jižním křídle budou vybaveny smetanovou.“
Anna přepočítává ložní prádlo.
„A ve východní levandulovou“.
Robert ustoupil krok zpět.
„To v žádném případě.“
„Všechno stejně.“
„Tolik toho nemáme.“
„Sežeňte to.“
„To nestihneme.“
„Bude to jednotné.“
„Ne!“
rukopis
KUCHYNĚ / POZDĚJI
Šálky na stole.
Robert si sedl.
„Už teď toho mají dost.“
Anna dolila kávu.
„V červnu to bude horší.“
Ticho.
„Zvládnem.“
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK
Francois vyťukal jednoduchou melodii.
Ema to sledovala.
Přišla ke křídlu.
Zkusila jednu klávesu.
Zazněl tón.
Zopakovala ho.
Francois zahrál tři tóny.
Zopakovala je.
Zasmáli se.
Francois si Emu posadil vedle sebe.
„Budeš čmelák.“
Ukázal, jak.
Začal hrát.
Ema se přidala.
Jiří stojí ve dveřích.
Tiše.
Ničeho si nevšimli.
Vzal blok.
Začal skicovat.
rukopis
PARK
Jiří rovnal fošny na další den.
Francois chytil druhý konec.
„Kam?“
„Vlevo.“
Chvíli pracovali beze slov.
„Tohle jsem nikdy nedělal,“ řekl François.
„Je to vidět,“ řekl Jiří.
Krátké ticho.
François se usmál.
„A ty?“
„Jo.“
„Drž to rovně.“
„Držím.“
Vítr.
Chvíli nic.
„Tohle je lepší než reporty,“ řekl François.
Jiří se nadechl.
Nic neřekl.
Jen přikývl.
Pak pustil prkno.
„Stačí.“
rukopis
CHODBA K PAULOVĚ PRACOVNĚ
V jídelně šum hlasů.
Jiří nakoukl otevřenými dveřmi.
Desítka lidí a Robert.
Otočil se na Paula.
Pokrčil rameny.
„Robert cvičí personál v etiketě.“
Ticho.
„Nechcete taky…?“
„Ne!“
U stolu.
„Probereme to u čaje.“
Paul ukázal do salónku.
„Terénní úpravy skončí kdy?“
Robert postavil na stůl podnos.
„Mléko?“
Jiří si vzal pečivo.
„V půli května.“
Ukousl.
François sáhl po bagetě.
Odlomil kousek.
„To je pozdě, nevyschne to.“
Jiří dožvýkal.
Podíval se na talíř.
Nic neřekl.
rukopis
U JEZÍRKA
„Danke. Also nächste Woche.“
François zastrčil iPod do kapsy saka.
„Kolika jazyky mluvíš?“
„Pěti. A řecky. Latinsky.“
„To stačí.“
„Dost jich ještě zbývá.“
„Kolik znáš kytek?“
„Všechny.“
Ticho.
„I latinsky.“
Françoisovi cukly koutky.
Jiří vydržel.
Pak to prasklo.
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU / VEČEŘE
„Emo, co děláš s tou vidličkou!“
„Robert říkal, že tak se to dělá, babi.“
Jiří srovnal tu svou.
„Má pravdu.“
Poklice zadrnčela na hrnci hlasitěji.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / PŘED POLEDNEM
Robert rovnal příbory.
Jiří se zastavil.
„Jak se to dělá…“
Robert se na něj podíval.
„Když sedíte u stolu.“
Jiří přikývl.
Robert mu podal ubrousek.
„Začněte tímhle.“
Jiří ho vzal.
Chvíli ho skládal.
Robert mu ho vzal z ruky.
„Ne takhle.“
Upravil ho.
„Pomalu.“
Jiří přikývl.
„Díky.“
Robert pokrčil rameny.
„Zítra bude prostřeno tady.“
„Jo.“
rukopis
PAULOVA KANCELÁŘ
„U jezírka se dva dny nic neděje.“
Paul se opřel o opěradlo židle.
„Neděje,“ potvrdil Jiří.
„Musíme počkat.“
Paul se na něj se zájmem podíval.
„Vy víte. A to stačí, že?“
Jiří jeho pohled opětoval
„Tady píšete, že od zítřka pokračují práce na výběhu.“
„Můžu očekávat, že to půjde hladce?“
„Očekávám to taky.“
Paul se rozesmál.
„Dobře, už vás nebudu zdržovat.“
Jiří se zvedl k odchodu.
Ještě se otočil.
„U toho jezírka se nebude dát tak měsíc chodit.“
„Mon Dieu, běžte!“
Za dveřmi si Jiří dovolil úsměv.
„Ten úsměv je pro mě?“
Francois šel proti němu.
„Ne, pro mě.“
„Aha.“
„Už jsme skončili.“
„Aha.“
rukopis
KUCHYŇ DOMKU
„Tati, ty si kreslíš?“
„Kreslím.“
„A co?“
„Zahradu pro paní Bělíkovou.“
„Proč?“
„Protože ji chce mít hezkou.“
„Aha. A ona to neumí?“
„Každý neumí všechno.“
„Francois jo!“
„Fakt?“
„Neboj, tati, ty umíš taky všechno.“
rukopis
VELKÝ SÁL ZÁMKU
François si kriticky prohlížel prostor.
„Šedesát hostů.“
„Kam je mám dát?“
„Roberte. Šedesát míst.“
„Anno, menu?“
„Mám. Ještě studený moučník.“
„Hlavní chod?“
„Kachna se zelím a knedlíky.“
„Pak sorbet. Citrónový.“
„Jak myslíte.“
„Dodavatelé potvrdili termíny?“
„Až na sýry.“
„Urgujte.“
„Roberte, na pondělí mám poradu.“
„Nic jiného.“
„Ale Monsieur Paul…“
„Nic.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / POZDĚJI
„Mladý hrabě dnes vstal levou nohou.“
„Anno!“
„Už jsme tu měli horší věci.“
„Máte menu? Hraběcí milost čeká.“
rukopis
ZÁMECKÁ KNIHOVNA
Francois vešel do místnosti.
Kývnutím pozdravil.
Osm mužů v oblecích a jednoho v džínách a svetru.
„Dobrý den, pánové.“
„Než začneme, představuji vám architekta Krátkého.“
„Ujal se obnovy a správy parku.“
„A teď se pojďme věnovat vašim výsledkům…“
O dvě hodiny později.
„Děkuji, to je pro dnešek vše.“
„Hezký den.“
„Pane architekte, na moment.“
Jiří překvapeně vzhlédl.
„Slíbil jsem Emě stáje.“
„Přidáš se?“
„Ve dvě?“
„Ve dvě.“
rukopis
STÁJE / ODPOLEDNE
Jiří dorazil se zpožděním.
U stání jen podkoní.
„Hrabě tu není?“
„Jo, jel s Bellou.“
„Jel?“
„Jo. A s vaší malou.“
Mávne rukou k výběhu.
Jiří vykročil.
„Tatííí!“
Na bělouši François s Emou.
Emě nadšením přeskakuje hlas.
„My jsme čekali.“
„Si nešel.“
„Bella chtěla ven.“
„Tak jsme jeli.“
Chrlila ze sebe.
„Já vás…“
„Chceš se taky svézt?“ usmál se François.
rukopis
POZDĚJI V PARKU
Ema běží vpředu.
„Málem jsem dostal infarkt.“
„Bella je kliďas.“
„Ale stejně.“
„Stejně jsi záviděl.“
Šťouchl ho loktem.
rukopis
PARK
„Jak jste to myslel, že se u jezírka nebude chodit?“
Paul stál u záhonu narcisů.
Jiří se narovnal.
Otřel ruce o kalhoty.
„Bude tam vyseto.“
„Ale tam se jde k výběhu.“
„Byla to zkratka.“
Jiří vytáhl blok.
„Jezírko. Původní cesta.“
Kreslil.
„Obnovíme ji.“
„To se bude obcházet.“
„Tak to původně mysleli.“
„Hvozdík. Kakost.“
„Tady mahonie. Zběhovec.“
„Tu je vyseto a tady?“
„Vysypeme cestu štěrkem.“
„Co hotový trávník?“
„Zbytečné.“
Paul kývl.
„Vy mi to neulehčujete, inženýre.“
„Je to obnova.“
----
rukopis
U AUTA
Jiří hodil batoh na sedadlo.
Podíval se na věžní hodiny.
François s Emou seskočili z posledního schodu.
„Já jedu!“ zajásala Ema.
Už poskakuje kolem auta:
„Trois petits chats, trois petits chats…“
„Nasedej, jedeme.“
„Děkuju.“
Vzal od Françoise Bublinu.
„Co děláte v sobotu?“
„Tati doma kreslí.“
„Pár zahrad.“
„Aha.“
Jiří zapnul Emu do sedačky.
„Něco jsi chtěl?“
„Že bychom spolu… teda s Emou… někam…“
„Jo.“
rukopis
SOBOTA / ZOO
„Emo, marabu!“
„Marabou, bou bou bou!“
„Dobrý nápad.“
François ukázal na lavičku.
„Tam?“
„Máš bagety?“
„Ne. Vodu jo.“
rukopis
PAULOVA PRACOVNA
„Ještě jedna věc.“
Paul zaklapl desky s plány.
„Mohl byste si vzít na starost posezení v parku?“
„Pro šedesát?“
„Aby měli kde vypít kávu, zdrbnout nás…“
„Dočasné, trvalé?“
„Je v tom rozdíl?“
„Je.“
Krátká pauza.
„Přemýšleli jste s bratrem o otevření parku lidem?“
„Zatím ne.“
„Mohlo by to přilákat akce.“
„Třeba svatby.“
„Malé. Tak šedesát.“
„Jo.“
Paul přikývl.
„Podívejte se na to.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ
„Roberte, neberte si to tak.“
„To se vám řekne, Anno.“
„Vy u toho nebudete, až něco provedou.“
„A vy to budete mít z první ruky.“
„Co tentokrát?“
„Neberou to vážně.“
„Počkejte, až uvidí hraběte Henriho.“
„Budou v pozoru ještě doma.“
rukopis
ZÁMECKÁ CESTA
Auto přibrzdilo vedle Jiřího.
François stáhl okénko.
„Kampak, pane inženýre.“
„Na východní vyhlídku.“
„Jedu kolem.“
„Jo.“
„Řídíš rád?“
„Když nemusím přemýšlet.“
„Já přemýšlím pořád.“
rukopis
ZAHRADA U DOMKU
„Říkal Horák, že bez tebe tam nejde nic.“
Matka podala Jiřímu sáček semen.
„Dej tam taky tu řepu.“
„Jo.“
„Prý se s tebou starší hrabě pořád radí.“
„Blbost.“
„Emo, dej pozor, kam šlapeš.“
„Teď jsem to zalil.“
„To by ti mohli přidat.“
„Leda práci.“
rukopis
EMIN POKOJ / VEČER
„Tati, a budou tam princezny?“
„Ty jsou v pohádkách.“
„A kdo tam bude?“
„Tety a strýci od Francoise.“
„Anna říkala, že komtesa.“
„To je skoro princezna?“
„Asi jo.“
„Pohádku?“
„Vílu Amálku?“
„Jo!“
rukopis
ZÁMECKÝ DVŮR
„Šéfe, dovezli ty trámky.“
„A fošny.“
„Rozvezte je podle plánku.“
„Tondo, dohlédni na to.“
„Kde začneme?“
„Máš plán?“
„Jo.“
„Tak jo.“
„To je pod stolky?“
Paul si prohlédl fošny.
„Přežije to věčnost,“ řekl Jiří.
„Tante Mici ne,“ řekl Paul.
rukopis
ZÁMECKÁ CHODBA
„Ty buchty jsou pro mě?“ natáhl se François.
„Vy máte v jídelně.“
Anna ucukla.
„To je pro Roberta. Přebírá livreje.“
Krátká pauza.
„Bude to stačit?“
rukopis
PARK
Jiří se opírá zády o platan.
„Blázinec.“
Slyší kroky. Neotočil se.
Ví.
François se opřel vedle něj.
„Klid.“
„Jo.“
Ticho.
„Jsem byl…“
„Chtěl jsem…“
Začnou oba.
„Vlastně nic,“ řekl tiše Jiří.
François přikývl.
Opřeli se rameny.
V dálce je slyšet vlak.
„Jel bys?“
Ticho.
„Musím jít.“
„Zítra.“
François se opírá zády o kmen.
rukopis
ZÁMEK / DEN PŘED
François s Robertem procházejí zámkem.
Robert odškrtává.
„Pokoje připravené.“
„Kytice na chodbách budou zítra ráno.“
„Jídelna v pořádku.“
„Malá jídelna. Doladíme kávové stolky.“
„Salónek. Obraz bitvy u Modeny vyměněn za Madonu.“
François přejel rukou po stolku.
„Karty nové?“
„Ano. Tři sady.“
„Rytířský sál,“ řekl Robert.
„Málo místa.“
Krátká pauza.
„Večeři do haly.“
„Průvan,“ řekl François.
Ticho.
„Přesuňte vitríny. Pryč.“
Robert stiskl rty.
„Hudba?“
„Už jsou tady.“
„Bon.“
rukopis
KUCHYNĚ DOMKU / VEČER
„Oblek jsi si zkusil?“
„Ne.“
„Stačí košile.“
„Budu v kanclu.“
„Emě dej ty žluté šaty, sluší jí.“
„Mami! Půjde jak vždycky.“
„Stejně se zamaže.“
„Ty to vůbec nebereš vážně.“
„Stačí, že blbnou všichni kolem.“
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / VEČER
Paul vzhlédl ke křídlu.
„Dnes ladíš do mol.“
„Chtěl bych být na mol.“
„Co tvoje partie?“
„Dnes raději ne.“ Paul položil krále.
„Koňak?“
rukopis
PŘÍJEZD
Chvíli po páté vjíždí do brány první auto.
Personál stojí u schodiště.
Ruce u těla.
Nikdo nemluví.
Paul a François sestoupí dolů.
Černá limuzína zastaví.
Řidič otevře dveře.
Vystoupí hrabě Henri de Cléraimont.
Podívá se na zámek.
Krátce.
Na personál.
Ten se narovná ještě o něco víc.
Pak na syny.
„Vaše Excelence.“
Ukloní se.
Hrabě přikývne.
Přistoupí k nim.
„Pánové.“
Krátké objetí.
Pevné.
Bez zdržení.
Otočí se k vozu.
U dveří stojí žena.
„Baronka de Breduite.“
„Beatrix,“ řekne.
A obejme je oba.
O kousek déle, než je zvykem.
„Henri o vás mluvil celou cestu.“
„A oba jste jiní.“
Paul ustoupil bokem.
Francois se nepohnul hned.
Baronka se do něj zavěsí.
„Jsme první?“
Robert drží otevřené dveře.
rukopis
HALA
„Bienvenue, papa.“
„Comment allez-vous, mes garçons?“
Rozhlédl se.
Přikývl.
Otočil se na Francoise.
„Provedeš mě.“
Paul přistoupil k baronce.
„Jakou jste měli cestu?“
„Dobrou. Děkuji.“
„Něco k pití?“
„Ráda. V letadle byl příšerný sekt.“
Paul kývl na číšníka.
„Zkuste tohle. Před třemi lety byl vynikající rok.“
„Z jeho vinic?“
Pohlédla krátce k Francoisovi.
„Půjdeme se posadit. Ostatní přijedou později.“
„Vím.“
rukopis
ZÁMEK
„Držíš se.“
„Oui, papa.“
„Je čas.“
„Čas?“
„Vrátit se. Do Bordeaux.“
„Non, papa.“
„Kdo je za tím?“
„Tady visela bitva. U Modeny.“
„Oui.“
„Vždy za tím někdo je.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ
Jiří obléká Emě svetřík.
„Stůj, ještě knoflík.“
„Já chci počkat na princezny.“
„Budou i zítra.“
„Oni opravdu říkají svému tátovi Excelence?“
„Na.“ Anna mu podala koláč.
RYTÍŘSKÝ SÁL.
Prostřená tabule.
Číšníci obsluhují.
„Tiché místo.“
„Uklidňující.“
„A ten park.“
Sestřenka Isabelle si povzdychla.
Hraběnka Elis se dotkla zelí vidličkou.
„To je… nezvyklé.“
François se na ni podíval.
„Červené.“
„Krásné květiny.“
„Jako od paní domu.“
„Vyřídím to zahradníkovi.“
„Slyšeli jste o svatbě sestřenky Agnes?“
Hraběnka Marie nabrala kousek paštiky.
„Nečekaný svazek…“
„To mi připomnělo…“
„Bordeaux je v tuto dobu nádherné.“
„Merlot je skvělý.“
Paul se nahnul k hraběnce.
„Moučník?“
„Sémillion.“ Dolil víno.
„Ještě jezdíš, Nicolasi?“
„Ráno bude skvělý čas na vyjížďku.“
„Po večerech je tu ticho.“
„K přemýšlení.“
„Já mám radši trochu toho vzruchu.“
„Ty jsi byl vždy dobrodruh, Luisi.“
Fréderic se rozhlédl.
„To jsou původní fresky?“
„Je jich víc?“
„V duchu pařížského domu…“
„Skleníky jsou původní?“
„My jsme je v Marseille…“
Baronka Beatrix: „Francois… nové zájmy?“
Paul kývnul na číšníka.
„Sorbet, baronko?“
Hrabě Henri vzhlédl.
„Kávu a doutník si dáme v salónu.“
----
rukopis
PARK / DEN 2. RÁNO
Pozdní dopoledne.
Ohrada výběhu.
Fréderic se opřel vedle Francoise.
„Každý nese svůj díl.“
„Paul to zvládá.“
„Tady jsem správce já.“
„To je… dočasné.“
„A Paul?“
Beatrix upila ze sklenky.
„Francouzská zahrada…“
„Okouzlující.“
Frédericova žena Monica se rozhlédla kolem.
„Ale ten anglický park…“
„Se zahradníkem bych si ráda promluvila.“
Francois se narovnal.
Podíval se na ni.
Trochu déle.
Beatrix se napila.
Skupina vykročila ke stolkům.
François zůstal pozadu.
Zamířil k hospodářské části.
Otevřel dveře Jiřího kanceláře.
„Azyl.“
Ema vyskočila.
„Ty jsi přišel!“
Vzal ji do náruče.
Zavřel.
Beatrix sledovala dveře.
Zastavila číšníka.
Položila prázdnou sklenici na tác.
„Tam pracuje…“
„Pan správce.“
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ
„Zlé?“
François se svezl na židli.
Kývl.
„Vodu.“ Jiří mu podal sklenici.
Položil mu ruku na rameno.
François ji stiskl.
„Na.“ Ema mu podala Bublinu.
rukopis
PARK / PROSTOR U JEZÍRKA
Paul procházel mezi skupinami.
„Krásné místo.“
„A to jezírko-“
„Tak romantické.“
„Děkuji, dámy.“
„A přitom čistě mužská domácnost…“
„Jahody, ma tante?“
„Zkuste eklérky. Jsou vynikající.“
„Bavíte se, baronko?“
„Na vyjížďku nás doprovodí správce?“
Paul se napřímil.
„Ano, baronko. Francois jede taky.“
„Ach tak…“
rukopis
NÁDVOŘÍ
„Ty koně!“
„A ty bryčky! Jako ve Vídni.“
„Samé překvapení.“
Paul přešel do středu nádvoří.
„Bryčky pro dámy. Pánové do sedel.“
Baronka se přitočila k Françoisovi.
„Správce je kde…“
„Já vám nestačím, baronko?“
Uklonil se.
François se střetl pohledem s Paulem.
U brány zadržel grošáka.
Paul k němu dojel.
„Co má s tím správcem?“
„Netuším.“
„Buď opatrný.“
Paul dojel k bryčce s hraběnkou Mercedes.
„Severní vyhlídka se vám bude líbit.“
rukopis
PARK / POZDNÍ ODPOLEDNE
Ema leze přes ležící kmen stromu.
„Tati, chytej!“ skočila dolů.
Dopadla na kolena.
„Auu.“
„Ukaž, to nic není.“ Jiří jí oprášil kolínka.
„Chceš pofoukat?“ François si ji zvedl do náruče.
„François! Já jsem spadla.“
„Ne, ty jsi letěla. Jako Bublina.“
„Jo?“
Jiří se zasmál.
François držel Emu nad hlavou.
„Vidíš, letíš!“
Ema výskala.
„Co tu děláš, nemáš dámám držet slunečník?“ usmál se Jiří.
„Budeš tu zítra?“ François postavil Emu na zem.
„Zítra? Dopoledne.“
„Díky.“
Beatrix stála u okna knihovny.
Zamyšleně upíjela kávu.
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU / VEČER
„Babi, tam není žádná princezna!“
„A kdo tam je?“
„Staré paní a paní, co nemají šaty jako princezny.“
„Aha. A nejsou to královny?“
„Nemají korunu.“
„Tak nějakou princeznu namaluj.“
„Já namaluju Bublinu, jak letí.“
„To je Bublina?“
Jiřího máma nakoukla Emě přes rameno.
„No, a táta a François.“
„Oni se drží?“
„Jo, budou lítat. Jak Bublina.“
Máma se dlouze podívala na Jiřího.
Pokrčil rameny.
rukopis
NÁDVOŘÍ / RÁNO
Jiří s Emou vystoupili z auta.
Ema hopsá po jedné noze.
„Pojď, nemám celý den.“
„Já jsem vrabec.“
Ema se zastavila.
Sleduje kočku na schodech.
Na terase hlasy.
„Regarde, tante Elis…“
„La petite là-bas.“
Krátké ticho.
„Comme Juliette sur le portrait.“
„Dans le couloir.“
Ticho.
„Oh oui, chère Beatrix…“
„Ce petit mouvement de tête…“
Jiří se nepohnul.
Pár slov mu přišlo známých.
François stál na schodech.
“Co říkaly?“
Pokývnul k terase.
„Že jim připomíná portrét v hale.“ přeložil François.
Ema přihopsala.
„Má Anna sušenky?“
rukopis
FRANCOUZSKÁ ZAHRADA / ODPOLEDNE
Kvartet dohrál první část koncertu.
Hraběnka Elis zastavila Paula.
„Nádherné, chlapče.“
„Juliette by na vás byla hrdá.“
„Jsem rád, že se bavíte.“
„François se tady našel, zdá se…“
„Proč ji sem nevzal?“
„Koho?“
„Ale chlapče.“ Hraběnka ho lehce plácla po ruce.
Paul zakroutil hlavou.
Hudebníci se vrátili na pódium.
Paul kývl na Françoise.
Očima ukázal k besídce.
„Včera Beatrix chyběl správce.
Dnes Elis hledá ´ji´.
Rozumíš tomu?“
„Ne.“ zakroutil François hlavou.
„Jestli se blíží bouřka, chci to vědět.“
Hudebníci začali hrát Janáčkův kvartet č. 2.
rukopis
NÁDVOŘÍ / NEDĚLE KRÁTCE PO POLEDNI
Rodina odjížděla.
Hrabě Henri přicházel jako poslední.
Baronka Beatrix se rozhlížela po nádvoří.
„Hledáš něco, drahá?“
„Jen mě napadlo…“
„Ne, pojedeme.“
Zalétla pohledem k Françoisovi.
Henri přistoupil k synům.
Pokýval hlavou.
„Pánové.“
Usmál se.
„À bientôt, mes garçons.“
„Rádi vás brzy uvidíme v Cléraimontu. Všechny.“
Baronka je krátce objala.
Paul a François stáli na nádvoří, dokud auto nezmizelo za bránou.
„Máme to za sebou,“ oddechl si Paul.
„Přežili jsme.“
„A kdy že se to ženíš?“
„Hned potom, co se vracíš do Bordeaux.“
Vyměnili si unavené úsměvy.
„Roberte,“ otočil se Paul ke komorníkovi.
„Svolejte personál. Zaslouží si poděkovat.“
„Nejlépe do Rytířského sálu. V hale táhne.“ Neodpustil si François.
„Jak si přejete, vaše hraběcí milosti,“ usmíval se Robert.
rukopis
POKOJ EMY / NEDĚLE BRZKÉ ODPOLEDNE
Slunce prosvítalo záclonou.
Ema spala.
Jiří seděl u postýlky.
Vzal blok a tužku.
Hledal prázdnou stranu.
Narazil na nákres z Chaumontu .
Pak na kresbu z hudebního salónku.
Podíval se na spící Emu.
Zavřel oči.
Položil tužku.
Přistoupil k oknu.
Zahrada byla v květu.
Zadíval se k zámku.
„Zítra.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / PONDĚLÍ RÁNO
Anna nalila čaj do barevných hrníčků.
„Tak máme zas klid.“
Posadila se.
„Dneska si uvaříme něco pořádného.
Rajskou. A knedlík.“
Robert se zasnil.
„Rajskou… Tu vaši.“
Anna se usmála.
„Tak jdeme na to.“
rukopis
PARK / ODPOLEDNE
Jiří probíral se zahradníky výsadbu.
Ema zkoušela koloběžku na zahradní cestě.
„François! Jedu!“ zavýskla.
Jiří se ohlédl.
„Zvoní to?“ zkoušel François zvonek.
Zvedl hlavu.
Uviděl Jiřího a usmál se.
„Vezmu Emu za Bellou, můžu?“
Jiří přikývl.
„Přijdu za chvíli, neujeďte mi.“
„Půjčím ti Aramise.“ zasmál se François.
rukopis
STÁJ
Jiří stál ve vratech stáje.
Sledoval je u stání Belly.
François dřepěl na zemi před Emou.
Ta mu něco s rozmáchlými gesty vyprávěla.
Bylo to tak samozřejmé.
Něco v něm se sevřelo.
„Má ho omotaného, co?“ ozval se za ním podkoní.
Otočili se oba najednou.
„Co řešíte?“
„Když letíš, nemůžeš zakopnout.“ vysvětlil François vážně.
„To chci.“
Ujelo Jiřímu.
„Ale abys letěl, zakopnout musíš.“ pokračoval François.
„Pochopitelně.“
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / VEČER
„Dnes jazz?“ ozval se Paul.
„Víš, že když letíš, nemůžeš zakopnout?“
François přešel na další skladbu.
Paul vzal dámu střelcem.
„Ale můžeš spadnout.“
rukopis
PAULOVA PRACOVNA
„A ještě mám jednu věc.“
Paul odložil finanční výkazy.
„Před časem jste, Jiří, přišel s myšlenkou otevřít park lidem.“
„Po zátěžovém testu rodinou bychom to mohli probrat.“
„Park pro veřejnost?“ François se podíval z jednoho na druhého.
„To nám budou turisti chodit pod okny?“
„Nemusíš je pouštět všude a pořád.“
„Je škoda park schovávat.“
„Mohlo by to být se vstupným,“ řekl Jiří.
„To by chtělo zázemí.“
„Zkušebně by mohlo být mobilní.“
„Aby to nevyšlo dráž, než je postavit napevno.“
„To spočítáme.“
„V jižním křídle jsou nevyužité prostory.“
„Sousedí s kuchyní.“
„No právě, taková kavárna...“
„A s Anninými buchtami…“
Paul sledoval jejich výměnu.
„Shrnu to.“
Otázka už není jestli, ale jak.“
„Do příštího týdne si připravte návrhy.“
Přikývli.
„Mám se držet při zemi?“ zeptal se Jiří.
„A vy to snad umíte?“ přeměřil si ho Paul.
Odcházeli.
V hale se Jiří zastavil.
„Který to byl?“
„Co který?“ François byl myšlenkami v parku.
„Co jim připomněl Emu.“
„Aha. Tenhle, s Juliette.“ Ukázal na jeden z rodinných portrétů.
„Je to kopie, originál je v Cléraimontu.“
Jiří ho neposlouchal.
„To je…“ ukázal na dívenku.
„Juliette. Máma.“
François přišel blíž.
Ticho.
„To je…“
„Ne, to není…“
Vydechli současně.
„Ne.“ Jiří zavřel oči.
Otevřel je. Obraz zůstal.
Otočil se a odešel.
François stál před obrazem.
rukopis
SALÓNEK / VEČER
François seděl za křídlem.
Ruce na klaviatuře.
Spustil je do klína.
„Kdy z Čech odešli poslední příbuzní?“
„V šedesátých letech.“
„Jen strýc František tu žil až do čtyřiaosmdesátého.“
„To přece víš.“
„A už žádná vedlejší větev?“
„Ne. Rod Schlauferů nebyl velký.“
„Co se ti honí hlavou?“
Paul táhl pěšcem.
„Ale nic.“ François začal vyťukávat melodii.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / VEČER
Vymluvil se na únavu.
Chtěl být sám.
Ema už dávno spala.
Stále měl před očima obraz.
Stejné oči.
Úsměv.
Kudrlinky nad čelem.
Zavřel oči.
Svíravý pocit zůstal.
„Náhoda. Existují dvojníci.“
Nepomohlo to.
Vstal.
Otevřel okno.
Noční vzduch chladil.
Někde v dálce štěkal pes.
Přibrzdilo auto.
Ticho.
Zvedl oči.
Na zámku se svítilo.
Sáhl po mobilu.
Našel jméno.
Začal psát: „Zítra si beru volno.“
Díval se na zprávu.
Pomalu ji smazal.
Položil mobil na parapet.
Někde zahoukala sanitka.
Zavřel okno.
Vytáhl blok.
Věděl, že dnes neusne.
rukopis
ZÁMEK / DRUHÝ DEN RÁNO
„Roberte, neviděl jste bratra?“
„Ano, už od rána je v knihovně.“
Paul zamyšleně přikývl.
„Co to tady je?“ rozhlédl se Paul po knihovně.
Stoly plné knih.
François uprostřed.
„Něco zkouším najít.“
„Je pravda, že si hrabě Alfons psal deníky?“
„Pradědeček? Říká se.“
Paul se rozhlédl.
„Ale tady je nenajdeš.“
„Osobní věci jsou ve Vídni.“
„Nechceš mi říct, co konkrétně hledáš?“
„Nevím. Je to jen… tušení.“
„Já za tím tuším potíže.“
„Informuj mě včas.“
„Roberte, odjíždím na pár dní do Vídně.“ Překvapil François Roberta.
„Sám?“
„Sám.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / RÁNO
„Až půjdu do terénu, vezmu Emu s sebou.“ Předával Jiří Emu Anně.
„Na kolobku, tati?“
„A půjdeme za Bellou?“
„Mám pro Françoise obrázek, dívej!“ Brebentila Ema.
„Uvidíme.“ Jiří pokrčil rameny.
„Emi, dnes půjdeš za Bellou jen s tátou, pan François odjel.“ Anna podala Emě kakao.
„Odjel?“ Jiří se na Annu otočil.
„Robert říkal, že do Vídně.“
„Na jak dlouho.“
„To nevěděl. Možná prý z Vídně poletí do Cléraimontu.“
Jiří kývl.
Nepřítomně zamířil k parku.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / ODPOLEDNE
Jiří odložil telefon.
Ruce se mu chvěly.
Každý kontakt s rodinou jeho ženy byl zkouškou nervů.
A teď jeden hovor absolvoval dobrovolně.
rukopis
KUCHYNĚ / O CHVÍLI POZDĚJI
„Mami, pohlídáš mi Emu?“
„Ale jo. Kam jedeš? Do práce?“
Položila vařečku a zkoumavě se něj podívala.
„K Procházkům. Potřebuju nějaké papíry.“
„Pro Emu. Do školky.“
„Myslela jsem, že už to máš vyřízené.“
„Mám. Jen něco upřesnit.“
„Tak je pozdravuj.“
rukopis
ZAHRÁDKA U PROCHÁZKŮ
„Ty begónie máte letos nádherné.“
Jiří se snažil prolomit napětí.
„Hm. Co potřebuješ?“
„Nejsou u vás ještě nějaké Janiny papíry?“
„Všechno důležité jsme ti dali.“
„Já vím. Ale něco, jako poznámky ze školy.“
„Na co ti to bude? V čem se chceš ještě vrtat?“
Paní Procházková si ho změřila pohledem.
„Dělám na studii. A myslím, že o podobném tématu mluvila.“
„Studii, jo? Akorát skáčeš kolem zámeckého parku.“
„Chápu, že je to pro vás bolestivé.“ Jiří si povzdechl.
„Můžu se podívat do jejího pokoje?“
„Počkej tady, nějaké papíry jsou na půdě. Táta ti je podá.“
Paní Procházková bez rozloučení odešla do vilky.
Jiří čekal.
Pan Procházka mu přinesl krabici a tašku.
„Víc toho není. A už pro nic nechoď.“
„Děkuji. Už ne.“
Jiří za sebou zavřel branku.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / VEČER
Seděl na zemi.
Kolem papíry.
Poznámky z přednášek.
Programy z divadel, festivalů.
Materiály z konferencí, kde pracovala jako hosteska.
Několik fotek ze školních akcí.
Vzpomínky.
Na holku plnou života.
Na den, kdy se narodila Ema.
Na bouračku.
Zavřel oči a položil štos papírů.
Konference v Brně. Poslední, kde Jana byla.
Blbneš, chlape.
Co hledáš? Duchy?
Shrnul to do krabice a zaklapl víko.
rukopis
AUTO / RÁNO
„Tati, já chci za Bellou.“
„Dnes ne. Až příště.“
„Já chci za Bellou s Françoisem.“
„Odjel.“
„Kam?“
„Do Vídně. Pak do Francie.“
„To je daleko?“
„Jo.“
„Kdy přijede?“
„Nevím.“
„Za dlouho.“
„Já chci za Bellou.“
„Odpoledne přijede Lucka.“
„Hm. Tak jí řeknu.“
„Co?“
„Že jdeme za Bellou.“
„Bublina ti nestačí?“
„Bublina chce za Bellou.“
„Já se z tebe zblázním.“
„Už jsme tu. Nezlob Annu.“
rukopis
ITÁLIE / USEDLOST NEDALEKO FRASCATI
François vystoupil z auta.
„¡Bienvenidos!“ vítal ho svým hlučným způsobem Enrico.
Španělský malíř, tajemník a partner Étienna v jednom.
Etienne, Françoisovo dvojče, vyšel z domu.
Objali se.
„Vítej u nás, bráško.“
„Enrico, něco na pití, prosím.“
„Rozumím, Vaše Excelence,“ uklonil se Enrico a zmizel uvnitř.
„Šašek. Ale můj,“ rozesmál se Étienne.
„Jak to jde ve Vatikánu?“
„Jak v církvi. Raději povídej, co ty, co se děje?“
„Vlastně nevím. Všechno a nic. Znáš mě.“
„Všechno spraví naše víno, šunka a Étiennův úsměv.“
Enrico rozkládal na stůl občerstvení.
„Donesly se mi ohlasy na setkání. Zabodovali jste.“
„A drby taky?“
„Taky,“ pousmál se Étienne.
Nalil jim bílé.
„Myslíš, že Schlauferové měli ke konci v Čechách víc větví?“
„Někdo se přihlásil?“
„Ne, jen mě to tak napadlo.“
„Jen tak. Jistě, bráško. Ven s tím.“
François vylíčil záhadu obrazu a neúspěšné hledání v archivu rodu.
Étienne mlčel.
Pak se zeptal: „A co tě trápí doopravdy?“
François se nadechl.
Ale Étienne ho zadržel.
"Neodpovídej. Ne hned."
"Zůstaň pár dní. Odpovíš mi pak."
rukopis
FRASCATI / RÁNO
Na terase voněla káva a pečivo.
François si nalil.
„Étienne už jel?“ Obrátil se k Enricovi.
„Brzo ráno.“
„Jaké to je, čekat na něj?“
„Snažím se, aby se ke mně vracel rád.“
Enrico vytáhl blok.
„Můžu? Tak stejní, a tak jiní.“
François přikývl.
Taky má blok po ruce, prolétlo mu hlavou.
„Na to ses ale neptal.“ pokračoval Enrico.
Françoisův hrnek zůstal v půl cesty.
„Je to jako tanec s motýlem.“
Jeden prudší pohyb a poodletí.
Pak jednou zamává křídly a sedne ti na rameno.
A zůstane.“
Ticho.
Šumění fontány.
Škrtání tužky po papíru.
Enrico vytrhl list z bloku.
Podal ho Françoisovi.
Muž a motýl.
rukopis
PAULOVA PRACOVNA
Paul si četl už podruhé zprávu:
Jsem u E+E, pár dní se zdržím. F.
Otočil se k oknu.
Bylo zataženo.
Asi sprchne.
U Étienna.
Co to zas vymýšlí.
Sáhl po telefonu.
„Buď pozdraven, velký bratře,“ ozval se Étienne.
„Můžeš mi říct, co se děje?“
„Celkem nic. Řešíme chod světa, vesmíru a tak.“
„Až budeme hotovi, pošlu brášku s rozhřešením domů.“
„Mluv chvíli vážně.“
„Nedělej si starosti. Potřeboval jen trochu přemýšlet.“
„Dobře. Ať mi dá vědět, až se rozhodne vrátit.“
„A nepřehánějte to s mešním vínem.“
„Pošlu ti po něm nějakou láhev.“
Zasmál se Étienne a zavěsil.
Paul ještě chvíli hleděl na tichý mobil.
Zmetci.
V hlavě měl olivový háj prohřátý jižním sluncem.
rukopis
ZAHRÁDKA U DOMKU / ODPOLEDNE
„V sobotu bychom mohli něco podniknout,“ navrhla Lucie.
„Nemáš zkouškové?“ zvedl Jiří hlavu od záhonu.
„Potřebuju pauzu.“
„Musím to tady dát do pořádku, hotová džungle.“
„Ema říkala, že nechodíte do parku.“
„Ani do stájí.“
„Mám toho moc.“
„Co se děje, brácha?“
„Nic.“
„Něco v práci?“
„Ne.“
„Se šéfem?“
„Ten je pryč. Někde v Itálii, prý.“
„Aha.“
„Co aha?“
„Nic, jen aha.“
Jiří si narovnal záda.
„Tak co chceš dělat?“
„A co s tím budeš dělat ty?“
„Vypleju.“
rukopis
FRASCATI / NEDĚLNÍ POLEDNE
„Kdybys nebyl malíř, Enrico, mohl jsi mít michelinskou hvězdu.“
François odložil ubrousek.
„Jen to neříkej Anně,“ zasmál se Étienne.
„Děkuji za kompliment. Ale teď mě omluvte.“
„Jdu chytit světlo.“
Enrico s úklonou odešel do ateliéru.
„Díky za azyl, bráško.“
„Kdykoliv.“
„Už znáš odpověď?“
„Motýl,“ usmál se François.
„Nevím, co to je, ale vypadáš, že máš jasno.“
„Polojasno.“
Étienne pozvedl sklenku.
„Ono se vyčasí.“
Mlčeli.
rukopis
ZÁMECKÁ KNIHOVNA / PONDĚLÍ
„Příště očekávám vaše návrhy, pánové.“
„Tenhle trend je, řekněme, silně nevyhovující.“
„To je vše,“ ukončil François poradu.
Všichni odcházeli.
Jiří něco hledal v batohu.
„Měl byste chvíli?“ ozval se ředitel statku. „Potřeboval bych něco probrat.“
Jiří popadl otevřený batoh a šel ke dveřím.
„Pane architekte,“ začal François.
Jiří se otočil.
Chvíli se na sebe dívali.
„Později.“ Řekl François.
„Co máte?“ obrátil se k řediteli.
rukopis
MALÁ JÍDELNA / OBĚD
„Porada v pořádku?“
Paul nabral na vidličku salát.
„Průběh ano.“
„Výsledky? Tam jsem se musel trochu ozvat.“
François se unaveně opřel.
„Kdy jsi přijel?“
„Někdy po třetí.“
„Kluci tě pozdravují,“ usmál se François.
„Étienne ti posílá víno.“
„Prý mu snad odpustíš, že není mešní.“
„No, hlavně jestli ti to pomohlo.“
„Myslíš to víno?“
rukopis
PARK / ODPOLEDNE
Jiří stál u ohrady.
O kus níže se pásli koně.
Ticho.
Tráva voněla brzkým létem.
François se opřel vedle něj.
„Ohrada vypadá dobře,“ řekl tiše.
„Jo.“
„Měl jsem říct, než jsem odjel.“
„To je dobrý.“
„Anna říkala, že Ema tu už nebývá.“
„Lucie je doma. Proto.“
Od stáda se oddělil bělouš a zamířil k nim.
„Bella jde pozdravit,“ kývl François.
Jiří se narovnal.
Bella došla k ohradě a zafrkala.
„Pozdrav ji taky.“
François vzal Jiřího ruku.
Natáhl ji k Belle.
Jiří ztuhnul, ale neodtáhl se.
Bella se ho dotkla nozdrami.
François položil Jiřího ruku pomalu na Bellin krk.
Jiří cítil měkkou srst. Uvolnil se.
François svou ruku nestáhl.
„Ema zítra přijde. Lucka se učí,“ řekl Jiří tiše.
Bella zafrkala.
Kolem přeletěl motýl.
„Byl jsi v Itálii…“ Jiří přejel po krku Belly.
François přikývl. Položil kobylce ruku na čelo.
„U bratra. A ve Vídni. V Paříži.“
„Bylo to k něčemu?“
„Tahle rodina toho vyváděla dost.“
„Ale nic, co by to vysvětlilo.“
„V Itálii mi došlo, že staré obrazy nemají vliv na dnešek.“
Jiří přikývl.
Bella sklonila hlavu a uškubla trávu.
„Taky jsem honil duchy.“
„A?“
„Jen vzpomínky.“
„Došlo mi, že jsem Janu neznal.“
François se opřel bokem o ohradu.
„Víc dělala hostesku na akcích, než studovala.“
„Asi to tak muselo dopadnout.“
„Jak?“ François se díval za odcházející Bellou.
„No, Ema,“ vydechl Jiří skoro neslyšně.
Ticho.
"Chceš o tom mluvit?"
"Dnes ne."
rukopis
ZAHRÁDKA DOMKU / POZDNÍ ODPOLEDNE
„Tatí, já mám omalovánku!“
„Ukaž. No páni, koně a princezny.“
„Od Luci!“ hlásila Ema.
„Bella se na tebe ptala.“
„Zítra za ní půjdeme, chceš?“
„Jo, jo, jo! Bella!“ skákala jako koník.
„Tak zase kámoši?“ ozvala se Lucie z lavičky.
rukopis
PAULOVA PRACOVNA / ODPOLEDNE
Paul se protáhl v křesle.
„Máte připravené návrhy na otevření zahrady?“
Podíval se na Françoise.
Ten se usmál. „Něco bych měl.“
Jiří rozevřel svůj blok.
„Překvapujete mě, pánové.“
„Kdo začne?“
Po hodině se rýsoval plán.
„Myslím, že obrys máme.“
„Francoisi, zpracuješ návrh projektu.
Jiří, dodáte mu podklady.
Na mě pak bude finanční stránka,“ uzavřel Paul.
„Zatím se mi to líbí,“ dodal.
Vyšli do předpokoje.
„Ema…“ začal François.
„Je u Anny,“ dopověděl Jiří.
„Za půl hodiny?“
„Ve stáji.“
rukopis
STÁJ / ODPOLEDNE
Jiří s Emou vešli do stáje.
„François!“ zavýskla Ema.
Chytil ji, zvedl nad hlavu a zatočil se s ní.
„Budeme lítat, princezno?“
„Kde jsi byl?“
„V Itálii.“
„Co jsi mi dovezl?“
„Emo!“ Zhrozil se Jiří.
François se rozesmál.
„Něco tu mám. Ale nevím, jestli pro Emu, nebo Bublinu.“
Vytáhl z kapsy krabičku.
„Jééé, víla! Motýlková!“
Ema ho objala.
Jiřího uvnitř sevřelo.
Tentokrát to nebyl strach.
Jen nevěděl, co.
rukopis
EMIN POKOJ / VEČER
„Tati, a draci kamarádí s vílama?“
„Jsou z pohádky, tak asi jo.“
„Hm, ale princezny žerou.“
„Ti hodní ne.“
„Bublina je hodný.“
„Bublina je kamarád,“ pohladil Emu po vlasech.
„Už spěte, všichni tři.“
„Dobrou noc.“
„François je taky kamarád.“
„Je.“
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ
François nahlédl: „Můžu? Něco mě napadlo.“
„Můžu říct ne?“ usmál se Jiří.
„K tomu projektu pro lidi.“
„Nemáme tam místo na národní sport.“
„Pivnici?“
„Skoro. Piknik.“
„Stolků je tam až moc.“
„Ale je kde dát deku?“
„Pojď to vyzkoušet.“
François otevřel dveře dokořán.
Stál tam piknikový koš.
„Teď?“
„Teď.“
„Ema?“
„Bez Emy?“
rukopis
PARK
„Skvělý nápad.“
Jiří se natáhl a zavřel oči.
„Co říkala Anna, když to balila?“
„Nic. Jen přidala madlenky navíc.“
François se natáhl taky.
V parku bylo ticho.
Nad nimi šuměl platan.
„Na ten obraz jsem reagoval zbytečně moc,“ řekl Jiří tiše.
„Asi jsi pochopil, že Ema není moje.“
„Mám pořád strach, že mi ji někdo vezme.“
François mlčel.
Natáhl ruku k Jiřímu.
Pak ji stáhl.
„Jsi jako motýl.“
Jiří otevřel oči.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / VEČER
Robert položil tác s nádobím na stůl.
„Dneska bylo zbytečné něco chystat.“
„Sotva se toho dotkli.“
„Nedivím se, po tom pikniku.“
„Pikniku?“
„Aha. Chcete kafe, nebo čaj?“
„Piknik?“
„Mám meduňku. Uklidňuje.“
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU / POZDĚ VEČER
Jiří si napustil do sklenice vodu.
Opřel se o linku.
Na stole ležela panenka. Víla.
Bude ji hledat, napadlo ho.
Vzal ji do ruky.
Motýl.
Jsi jako motýl.
Povzdechl si.
Spíš buldozer.
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / VEČER
François se probíral partiturami.
Něco si tiše broukal.
Paul nepřítomně rovnal šachové figury na novou partii.
„Odpoledne jsem tě hledal.“ poznamenal Paul.
„Byl jsem s Jiřím v parku.“
„Děláme na tom projektu.“
„Co jsi potřeboval?“
„Vlastně nic důležitého. Jen tak.“
François našel list, co hledal.
Zkusil první tóny.
„A co jste vymysleli?“
„Místo na piknik.“
Melodie naplnila místnost.
„Není na tebe moc jednoduchá?“ zaposlouchal se Paul.
„To je pro Emu.“
„Má skvělý sluch.“
Pro Emu, opakoval si Paul.
Proč ji sem nevzal?
Uslyšel tetičku Elis.
„Asi bych potřeboval pár dní vypnout.“ přemýšlel Paul nahlas.
„Proč ne, teď se stejně nic neděje.“
„No právě.“
„Vilka v Toskánsku by mohla být volná.“
„Hm.“
„Příští víkend?“
„Co?“ François přešel k menuetu.
„Jestli pojedeme.“
Francois přestal hrát.
„Teď jsem byl pryč.“
„Ale klidně jeď, ohlídám to tu.“
„Uvidím.“
rukopis
FRANÇOISOVA PRACOVNA / RÁNO
„Roberte, potřebuji vaši pomoc.“
„Co pro vás můžu udělat?“
„Paul je po té rodinné sešlosti nějak unavený.“
„Všiml jsem si, pane.“
„Řekl bych až poněkud sešlý.“
François se uchechtl.
„Uvažoval o dovolené, ale samotnému se mu nechce.“
„A já jsem byl pryč nedávno,“ pokračoval vážněji.
„Musíme ho někam dostat.“
„Vzpomínejte, Roberte, co ho dřív probralo?“
„A posaďte se, to bude na dlouho,“ François ukázal na křeslo.
„Děkuji, pane.“
„Pan Paul má rád moře.“
„Plavba Karibikem se mu minulé léto zamlouvala.“
„To nezní špatně.“
„Co tak pozvat jeho přátele?“ přemýšlel Robert.
„Tak to bude výzva.“
„Umíte si představit jachtu plnou finančníků?“ rozesmál se François.
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / ODPOLEDNE
Ema usadila Bublinu a Motýlka na křídlo.
„Chceš se dívat, nebo to zkusíš se mnou?“ zeptal se François.
„Dívat.“
François ji posadil vedle sebe.
Začal hrát jednoduchou melodii.
„To je prší, prší!“
„To je věc! Já myslel, že to nepoznáš,“ François se usmál.
„Ukaž, jak to děláš.“ Ema natahovala prstíky nad klávesy.
Jiří potichu vešel.
Zase si ho vůbec nevšimli.
Byli ve světě tónů.
Vytáhl blok. Usmál se.
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU / VEČER
„Měl bys Emu vzít k doktorovi,“ začala vážně Lucie u večeře.
„Proč?“ vykulila Ema oči.
„Divně ti škubou ruce.“ starostlivě pokračovala Lucie.
„Neškubou! Já hraju!“ bránila se Ema.
„Tati, že hraju?“
„Ano, ale u jídla ne. Co by na to řekl pan Robert?“
Ema si vzdychla.
Posadila se rovně.
S lokty u těla.
Jiří s Lucií to nevydrželi.
Rozesmáli se na nahlas.
Máma pohladila Emu.
„Nic si z nich nedělej. To proto, že to tak hezky neumí.“
rukopis
ZÁMECKÁ KNIHOVNA / O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI
„Mohu vás vyrušit, pane?“
„Máte nové zprávy, Roberte?“ zvedl François hlavu od knihy.
Robert za sebou pečlivě zavřel dveře.
„Podařilo se mi domluvit s komorníky přátel pana Paula.“
„Vypadá to na plnou jachtu.“
„Skvělé. Je tam nějaké časové omezení?“
„Dříve než za dva týdny se nikdo z nich neuvolní.“
„Tak to máme týden na organizaci.“
„Podle tajemníka pana hraběte Henriho je jachta volná.“
„Personál bude připravený.“
„Roberte, vy se překonáváte.“
„Pochopil jsem, že budu pana Paula doprovázet.“
François se rozesmál.
„Jistě, Roberte. A ostatní komorníci tam určitě budou také.“
rukopis
PAULOVA PRACOVNA / O TŘI DNY POZDĚJI
„Volal jsi?“
François vešel do pracovny.
„Roberte, zůstaňte.“
Paulův hlas Roberta zmrazil na místě.
Podíval se na Françoise.
Ten pokrčil rameny.
Paul se opřel.
Ruce zkřížené na hrudi.
Stáli tam jako dva školáci.
Ticho.
„Může mi někdo z vás vysvětlit, proč mi volal kapitán naší jachty?“
„Jestli se nalodím v Marseille, nebo v Nice?“
Ticho.
„Cos mu řekl?“ zeptal se Francois opatrně.
„Že v Marseille.“
„A děkuji, spiklenci.“ Usmál se Paul.
rukopis
PARK / POZDNÍ ODPOLEDNE
Ema proháněla koloběžku.
Slunce pálilo.
Pod stromy byl stín a o něco chladněji.
„Vypadá to, že se Paul baví.“
„Robert poslal další reportáž.“ zasmál se François.
„Kdy se vrátí?“ zeptal se Jiří.
„Měli bychom dát dohromady finální verzi.“
„Ty chceš vážně park otevřít ještě toto léto.“ povzdechl si François.
„Paul bude v Marseille za 3 dny.“
„Pak Cléraimont, tam vydrží maximálně dva, tři dny.“
„Do týdne je doma.“
„Sednul bych k tomu zítra,“ přemýšlel Jiří.
Françoisovi zavibroval iPad.
„Další fotky?“ otočil se k němu Jiří.
„Mon Dieu. Jean-Luc,“ vydechl François.
Zvedl telefon: „Salut, mon ami!“
Jiří sledoval, jak se s francouzštinou změnil i François.
Ema zastavila koloběžku a poslouchala.
Francois po pár minutách domluvil.
Mlčel.
„Zítra ti s tím nepomůžu,“ řekl.
„Jede sem Jean-Luc.“
„Dva, tři dny se zdrží.“
François už byl myšlenkami jinde.
„Musím se vrátit.“
„Omlouvám se.“
„Pa, Emo.“
Otočil se a rychlým krokem odcházel.
„Kam jde, tati?“
„Přijede návštěva.“
„Zase princezny?“
„Ne. Princ.“
rukopis
NÁDVOŘÍ
Jiří ukládal Emin baťůžek do auta.
Branou projelo malé sportovní auto.
Zastavilo u vchodu.
Řidič to tu znal.
Z auta vystoupil mladý muž.
Vysoký, opálený, ve lněných kalhotách a košili.
Jean-Luc se rozhlédl.
To už k němu po schodech sbíhal François.
Jiří viděl jeho úsměv.
Sledoval, jak se přivítali polibky na tváře.
Pak Jean-Luc Françoise objal.
Něco mu řekl.
Jiří neslyšel, ale viděl, jak se François zasmál.
Odešli do zámku.
Jiří si všiml Francoisovy ruky kolem pasu Jean-Luca.
„Tati, to byl ten princ?“
„Ne, čert.“
rukopis
U STÁJÍ / DRUHÝ DEN
"Půjdeme za Bellou?" zaprosila Ema.
"Jdeme, spolu to taky zvládneme," usmál se Jiří.
Z vrat stáje vyjeli jezdci.
François na grošákovi a Jean-Luc na ryzákovi.
Aramis, poznal ho Jiří podle skvrny na čele.
"Allez!" zvolal Jean-Luc.
Jezdci vyrazili cvalem k ohradám.
"Tati, Bublina chce domů," zatahala Ema Jiřího za ruku.
Zvedl ji do náruče.
rukopis
NÁDVOŘÍ / DRUHÝ DEN ODPOLEDNE
François stál na nádvoří.
Díval se za odjíždějícím sporťákem.
Zvedl ruku na pozdrav.
Jean-Luc v bráně zatroubil.
François ještě chvíli stál.
Rozhlédl se.
U vchodu do francouzské zahrady stál Jiří s jedním zahradníkem.
Jiří se díval na Françoise.
Ten se usmál.
Vykročil k němu.
Jiří se otočil a odešel.
rukopis
POKOJ V DOMKU / DVA DNY POTÉ
"Už dva dny se mi vyhýbáš." začal François.
Ticho.
"Nepatříme do vašeho světa, pane de Cléraimont." řekl tiše Jiří.
Dívali se na sebe.
François se otočil.
Zaváhal.
Nic nepřišlo.
Odešel.
"Blbý, blbý Bublina."
uslyšel na chodbě z pootevřených dveří.
Zůstal stát s rukou na klice.
Zavřel.
Pět kroků k autu.
Dveře tiše cvakly.
Vytáhl kapesník.
Slunce přes mraky řezalo do očí.
rukopis
DOMEK, JIŘÍHO KOUPELNA / POZDĚ VEČER
Jiří se na sebe díval do zrcadla.
Neviděl se.
Jen obrazy.
Z parku.
U jezírka.
U křídla.
Úsměv.
Otočení hlavy.
Miluji ho.
Pevně zavřel oči.
Žaludek udělal přemet.
Prsty pevně sevřel okraj umyvadla.
Ne.
Ne.
Ne.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / PO NÁVRATU ROBERTA
Robert postavil na stůl krabici.
Anna ji otevřela a vytáhla citrón.
Přivoněla k němu.
Usmála se: "Ty jsou nádherné. Upeču koláč."
"A sorbet."
"Nechcete s tím počkat?"
"Kyselo je tu až až," řekl Robert.
"Co se dělo?" zeptal se.
"Jean-Luc."
"Tři dny."
"Mon Dieu!"
rukopis
PAULOVA PRACOVNA / DRUHÝ DEN
"To je, jak sám říkáš, poněkud nedostatečné."
Paul poklepal prstem na složku.
"Projděte to znova," podíval se na Françoise a pak na Jiřího.
"Všechno."
Vstali. François zamířil ke dveřím.
Jiří chvíli váhal.
Pak se otočil na Paula:
"Chtěl bych si vzít dovolenou."
Paul jen zvedl obočí.
"Dva týdny. Asi." dodal Jiří.
Paul kývl: "S nástupem ihned."
Paul zamířil k Françoisově pracovně.
Robert na chodbě upravoval kytici.
Zakroutil hlavou a ukázal směrem k Françoisovu apartmá.
Paul zaklepal.
Ticho.
Otevřel dveře.
François ležel na posteli.
Loket přes oči.
"Jiří si vzal dovolenou."
Ticho.
Paul se posadil na kraj postele.
"Možná to tak bude lepší," řekl tiše.
Françoisova ruka se pohnula.
Podíval se na bratra.
Oči modřejší než modré plavaly.
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU
Matka ukládala nákup do ledničky.
"Dovolenou. Dva týdny."
"Proč?"
"Jsem utahaný."
"A něco na mě leze."
Matka se na něj podívala.
Jiří uhnul pohledem.
Vyšel na zahradu.
Ema s Lucií se na záhonku ládovaly hráškem.
"Co teď budeš dělat?" zeptala se Lucie Jiřího.
Jen pokrčil rameny.
"Pojedeme na čundr."
"Jako dřív," rozhodla Lucie.
"Co to je?" zbystřila Ema.
"Takový velký výlet." Lucie se usmívala.
"Se stanem."
"Tak jo." spokojeně souhlasila Ema.
Jiří si jen povzdychl.
"A kam?"
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / O PÁR DNÍ POZDĚJI
"Co uděláme s mladým pánem?"
Anna chystala meruňky do sklenic.
"Co myslíte?" zeptal se Robert.
"Vždyť víte."
"Je jako tělo bez duše."
"Nic nejí."
"Za chvíli se ani na tom koni neudrží."
Anna sledovala, jak François vyjíždí na grošákovi ven z brány.
"A co můžeme dělat?" vzdychl si Robert.
"Zavolejte panu Étiennovi," navrhla Anna.
"Ten na něj platí."
"To zkoušel Monsieur Paul."
"A?"
"Je v Brazílii."
"Ještě tohle." Anna se opřela o stůl.
rukopis
OHRADA
François stál u ohrady výběhu.
Bílá kobylka se mu opírala o rameno.
Pohladil ji po krku.
"Je ti smutno, Bello?"
"To přejde," šeptal ji do srsti.
Bella mu dýchla do vlasů.
rukopis
CHODBA A KUCHYNĚ DOMKU / O PÁR DNÍ POZDĚJI
Ema visela babičce kolem krku.
"To je dost, že jste doma."
Matka si je s úsměvem prohlížela.
"Jaké to bylo?"
"Babi, tam byly srnky. A zajíc.
A plavala jsem!"
Ema byla k nezastavení.
Lucie se s úlevou sedla.
"Super. Brácha se nás snažil uštvat." culila se.
"Chtěla jsi něco vidět, tak si nestěžuj." drcnul ji do ramene Jiří.
"Takže dobrý?" prohlížela si ho matka.
Pokrčil rameny.
"Pojď, Emi, vysypeme baťoh do pračky," obrátil se k dcerce.
rukopis
NÁDVOŘÍ
Jiří stál mezi svými muži a rozděloval práci.
Chystal se na obchůzku.
François vyšel z hlavního vchodu.
Zahlédl Jiřího.
Zastavil se s rukou na klice.
Jiří ho neviděl.
François pomalu vešel zpět do haly.
Vyšel ven bočními dveřmi.
Jiří na nádvoří osaměl.
Rozhlédl se.
Podíval se nahoru do oken.
Všude bylo ticho.
Vykročil kolem jezírka k parku.
Šel mezi stromy.
Mimo cestičky.
Pod stromy bylo přítmí.
Vzduch voněl listím a sluncem.
Obešel keř zimostrázu.
Strnul.
Na tohle nebyl připravený.
Pod platanem seděl François.
Hlavu na kolenou, která pevně objímal rukama.
Jiřímu pod nohou praskla větvička.
François zvedl hlavu.
Dívali se na sebe.
Tiše.
Dlouho.
François položil hlavu zpět na kolena.
Jiří se otočil.
Odcházel.
Udělal pár kroků.
Zastavil se.
Podíval se do korun stromů.
Ticho.
Jen v hlavě vír.
V žaludku kámen.
Nadechl se.
Otočil se a rychlými kroky přešel k Françoisovi.
Klekl si.
Drželi se jeden druhého.
Beze slova.
Bez pohybu.
rukopis
PARK
U jižní vyhlídky byly slyšet hlasy dělníků.
"Šéfe, mám problém," hlásil předák Tonda.
"Já jich mám." Jiří se pousmál.
"Šéfe, ale fakt."
"Řekl jste, ať vykácíme nálet."
"A hajný nám vyhrožoval udáním."
Tondovi přizvukovali ostatní tři dělníci.
"Podíval se někdo z vás do mapy?" zeptal se Jiří.
Ticho.
"Jste tři metry za hranicí pozemku."
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ
"A ten zajíc byl tááákhle veliký," roztáhlá Ema ručky.
"Tak toho by se určitě lekl i Robert."
"Táta se nelekl!" hrdě pronesla Ema.
Anna vážně přikývla.
Otočila se ke dveřím.
Stál tam François.
"Emo, podívej, kdo přišel."
Ema se podívala ke dveřím.
Zůstala stát.
Jen se na Françoise dívala.
Udělal krok k ní.
Klekl si na koleno a natáhl k ní ruku.
Ema se podívala na Annu.
Ta kývla.
Ema udělala dva kroky.
A pak vlétla do Françoisovy náruče.
Držela ho pevné kolem krku.
Anna usilovně hledala něco ve skříňce s kořením.
"Je t'aime." Sotva ho bylo slyšet.
Ema se kousek odtáhla.
A pak mu dala pořádnou pusu na tvář.
"Půjdeme spolu pracovat?" zeptal se François.
"Pravítko mám."
Ema se k němu přitiskla.
"Jiří o tom ví," otočil se François k Anně.
Jen kývla.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / NOC
Jiří ležel na posteli.
Spánek nepřicházel.
Za víčky se střídaly obrazy.
François v parku.
Jejich objetí.
Slunce na listech.
Cesta zpět.
Ema u Françoise.
Příval emocí ho zvedl na nohy.
Jsem se úplně zbláznil.
Do něj.
Máma to nedá.
Paul mě určitě vyhodí.
Panebože, co řeknou chlapi.
To nemůžeme.
Stál u okna.
Zahrada byla tichá.
V zámku svítilo jedno okno.
Zavřel oči.
Snažil se dýchat.
Dobrou.
Zítra.
rukopis
MALÁ JÍDELNA / RÁNO
"Včera jsi nevečeřel," prohodil Paul.
Vzal si od Roberta misku s džemem.
"Zaspal jsem." François si vybíral z mísy ovoce.
"A co park?" pokračoval Paul.
"Pokročili jste s Jiřím?"
François se zadíval z okna.
"Pokročili," řekl s úsměvem, který nepatřil Paulovi.
"Buď opatrný."
Paul upil čaj.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ / ODPOLEDNE
Na stole plán parku.
Vyznačené přístupné oblasti.
Zvýrazněna zajímavá místa.
"Co s místy, kam je nechceme pustit?" přemýšlel Francois.
"Závoru?"
"To by bylo moc definitivní," uvažoval Jiří.
"Dal bych tam kužely a řetízek."
"A ceduli 'Na vlastní nebezpečí'," rozvíjel François.
"Nebo 'Pozor, zuřivá veverka'," rozesmál se Jiří.
"Proč je to ve dne lehčí než v noci?"
François si sundal brýle.
Promnul si kořen nosu.
"Výčitky nebo strach?"
"Obojí."
Dívali se na sebe.
Už bez úsměvu.
"Až to přijde, zavolej. Kdykoli."
"Ptej se, na co chceš."
Jiří se díval na své ruce na stole.
Pak se nadechl.
"Bitva u Thermopyl?"
"480 před Kristem."
"Na cokoliv," usmál se Jiří.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / ODPOLEDNE
"Vážně tu chtějí pustit turisty," vzdychl si Robert.
"Až do zámku?" Anna jim nalila odpolední kávu.
"Do parku."
"To je dobré. Tam stejně nechodíte," zasmála se.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ / RÁNO
„Zvu tě na kafe,“ nakoukl k Jiřímu François.
„Beru.“ Jiří se protáhl a vstal.
„Kde?“
„V altánu.“
Vyšli do zahrady.
„Dnes byla lepší noc?“ prohodil François.
„Ani ne.“
„Nezavolal jsi.“
„Bylo pozdě. Po jedné.“
„To je jedno, v kolik,“ otočil se François.
„Nevěděl bych, co říct.“
„Byl to zmatek v hlavě a…“ nedopověděl.
„A strach. A stud. A beznaděj…“ dopověděl François za něj.
Jiří mlčel.
„Zavolám,“ řekl tiše.
V altánu Robert servíroval kávu a meruňkový koláč.
Slunce nabíralo na síle.
V altánu byl příjemný stín.
„Ema krásně chytá francouzštinu,“ začal François.
„Jo. Pořád doma něco brebentí.“
Posadili se.
Koláč voněl.
„Anna je na metál.“ Jiří se natáhl po koláči.
Robert krátce zavrtěl hlavou.
Jiří stáhl ruku.
„Klidně ho vezmi do ruky, tak je nejlepší,“ rozesmál se François.
Sam si jeden kousek vzal a s chutí se zakousl.
Robert se dotčeně otočil.
rukopis
SALÓNEK / ODPOLEDNE
„Na otevření je všechno nachystané.“
Paul se zadíval na Jiřího a Francoise.
„Dnes dovezli informační tabule.“
„Zítra je budeme osazovat.“
Jiří si s pohledem na Roberta odlomil kousek croissantu.
„Dnes mám schvalovací schůzku k webu a tiskové zprávě,“ navázal François.
„Pošlu ti odkaz, můžeš se přidat.“
„Kdo psal texty?“ zpozorněl Paul.
„Dodal jsem něco k historii zahrady a označeným zajímavostem,“ zvedl Jiří hlavu od šálku čaje.
Paul si ho změřil: „Ve vašem ‚Jo‘ stylu?“
François se rozesmál. „Neboj se, upravil to copywriter.“
Jiří soustředěně míchal čaj.
Ke stolu přistoupil Robert.
„Omlouvám se, že ruším, Monsieur Comte.“
„Právě mi poslal zprávu tajemník pana Fremonta.“
„Vše je připraveno.“
Paul kývl hlavou. „Děkuji, Roberte. Zařiďte to.“
François se na ně zvědavě zadíval.
„Co chystáš?“
„Jedu na ryby,“ řekl Paul, jako by o nic nešlo.
„Do Norska. S Tomasem.“
„V životě jsi nic nechytil.“ François zvedl obočí.
„Robert jede s tebou?“
„Samozřejmě.“
„O la la, Roberte, co jste mu provedl?“
rukopis
ZAHRADA U DOMKU
„Brácha, ty si koleduješ,“ spustila Lucie přísně.
„Co zas?“
„Ty dobře víš.“
„Co to tam s tím hrabětem vyvádíte?“ pokračovala.
Jiří na ni beze slova hleděl.
Lucie dala ruce v bok: „Kdyby se na to přišlo, tak vás zavřou.“
„Za to dnes…“ začal.
„Počkej, o čem to meleš?“ zpozorněl, když viděl, jak ji cukají smíchem koutky.
„Ema říkala, jak u Françoise tvrdě pracuje.“
„A o čem jsi mluvil ty?“ smála se naplno.
Jiří po ní hodil Bublinu.
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / VEČER
„Norsko zní skvěle.“
François zamyšleně preludoval.
„Kdy jedete?“
„Pozítří. Na dva týdny. Možná tři.“ Paul si zamyšleně hrál se sklenkou koňaku.
„Hlavně tu zas něco nezvrtej.“ Paul se na Françoise díval přes zlatou hladinu.
„Žádný ex na obzoru?“
François se opřel do kláves.
Předstíral, že neslyšel.
Paul se pro sebe usmál.
Táhl střelcem.
Šach.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE
Jiří ležel na posteli.
Mobil v ruce.
Srdce v krku.
Chtěl. Hodně.
Nešlo to.
Zakryl si rukou oči.
Obrazovka mobilu se rozsvítila.
SMS: Muzu? F
Stiskl Volat.
„Bon soir, mon ami.“
Záchranné lano.
„Ahoj.“
„Když nejde hora…“ uslyšel Françoisův klidný hlas.
„Jaký jste měli večer?“
„Jako v Egyptě,“ řekl Jiří.
„V Egyptě?“ nerozuměl François.
„Lucie má brigádu. Školení první pomoci.“
„Tak trénovala. Zafačovala nás všechny.“
„Neunikl ani Bublina.“
François se zasmál.
Ticho.
„Françoisi, já…“ začal Jiří.
„Ne… Jak jsi poznal, že…?“
„Zamiloval jsem se. Bylo mi patnáct.“
…
Jedna hodina ráno.
„Měli bychom jít spát,“ řekl François.
„Nebo zítra zaspíš a já se tě nedočkám.“
„Dobře. Těším se. Dobrou.“
„Bonne nuit, mon cher.“
rukopis
PARK
Tonda kroutil hlavou.
„To jsem zvědavý, jak dlouho vydrží.“
Parta dělníků osazovala informační tabule.
Jiří zkontroloval plánek.
„Teď ještě východní konec a je to.“
„Co vymyslíte příště?“ brblal si Tonda.
„Dětskou zoo?“
„To je nápad! Na prémie,“ zasmál se Jiří.
rukopis
ALTÁN
Jiřímu zavibroval mobil.
SMS: Čaj v altánu. F+E
Usmál se.
„Tondo, musím letět.“
„Kdyby něco, volej.“
„Klid, šéfe,“ mávl Tonda rukou.
Blížil se k altánu.
Otřel si vlhké dlaně o kalhoty.
Na chvíli zastavil.
Nadechl se. Podruhé.
François seděl s Emou za stolem.
Listovali knížkou.
François zvedl hlavu.
Uviděl ho.
Něco řekl Emě.
Vyskočila a běžela mu naproti.
Jiří zvedl Emu nad hlavu.
Zavýskla radostí.
„Tati, pojedeme na výlet!“
„Nebo poletíme?“ zatočil se s ní.
„I to by šlo,“ zasmál se François.
„Co tady kujete za plány?“
Jiří postavil Emu na zem.
„Salut,“ pozdravil François a políbil ho na tvář.
S Jiřím se zatočil svět.
„Všichni si berou volno,“ pokračoval François,
„tak jsme si s Emou řekli, že si ho uděláme taky.“
„A pojedeme na výlet!“ dopověděla Ema.
„Vezmete mě s sebou?“ zeptal s vážnou tváří Jiří.
„Výlet by se mi líbil.“
rukopis
EMIN POKOJÍČEK / VEČER
Jiří ukládal Emu do postele.
„Tati, já se těším.“
„Těšíš se taky?“
„To víš, že jo.“
„Ještě se dvakrát vyspíš a pojedeme,“ pohladil ji.
„Tati, když ti dal François pusu, tak tě má rád, že?“
„Asi ano.“
„A ty ho máš taky rád?“
„Taky.“
„Tak jo.“ Ema zavřela oči.
rukopis
HUDEBNÍ SALÓNEK / VEČER
Paul stál u stolu.
Rozložené mapy, itinerář.
Robert soustředěně ukazoval něco v laptopu.
François si sedl si ke křídlu.
Začal hrát Santiano.
„V kolik letíte?“
„Ve čtyři nás vyzvedne vrtulník,“ zkontroloval Robert itinerář.
„To budou mít místní bouřlivý budíček,“ poznamenal François.
„Harpuny máte nabroušené?“
Oba se na něj otočili.
„Lépe než tvůj ostrovtip,“ vrátil mu Paul.
„Děkuji, Roberte.“
„Máme vše, běžte se prospat,“ propustil Paul komorníka.
„Roberte, dejte na bratra pozor.“ François zvážněl.
„A kdyby, nedej bože, lovil jinde než ve vodách Atlantiku, nechejte ho.“
„Rozumím, pane.“ Robert se s mírnou úklonou vzdálil.
„Poslední partii před výpravou?“
François ukázal na šachovnici.
„Děláš, jako bych nikdy nikam nejel,“ usmál se Paul a přikývl.
„Jen už je to dlouho.“
„Mám bílé.“
François táhl pěšcem.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / NOC
Noční vánek rozhýbal záclonu.
Stromy v zahradě šuměly.
Jiří ležel na posteli.
Mobil v ruce.
Našel jméno.
Nadechl se.
Pevně zavřel oči.
A stiskl volat.
„Bon soir, mon cher.“
Vydechl.
„Ahoj.“
Zrodil se rituál.
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / ODPOLEDNE
Anna posouvala barevný hrnek s kávou po stole.
„Chtěla jste něco probrat, Aničko,“ pobídl ji François.
„Jde snad o Emu?“
„Ne, to ne. Nebo vlastně trochu.“ Anna poposedla.
„Potřebovala bych par dní volno. A když tu není pan Paul a Robert…“
„A já už se bál, co na mě chystáte.“
„Jak dlouhé volno potřebujete?“
„Týden. Dcera jde do špitálu, tak jí chci pohlídat kluka.“
„Něco vážného?“
„Ne, jen běžný zákrok.“
„A od kdy?“
„Kdyby to šlo, tak zítra předám kuchyň Terezce a pak.“
„Domluveno,“ usmál se François.
„A zítra na to předávání budete mít klid, budeme s Jiřím a Emou celý den pryč.“
„Tak to vám ještě nachystám něco s sebou.“
„Dobře, ale jen malou svačinu, na oběd se někam stavíme.“
„Spíš nachystejte něco s sebou pro dceru a vnuka.“
Anna se usmála a kývla hlavou.
rukopis
KUCHYNĚ DOMKU / RÁNO
„Emo, neskákej a jez,“ ztrácel Jiří trpělivost.
„Jedeme na výlet, jedeme na výlet,“ zpívala si Ema.
Máma stála u dřezu.
„Proč jede s vámi?“
„Protože to s Emou vymysleli.“
„To nemáte co na práci?“
„Mami, co zas máš.“
„Já nic. To ty se řítíš do průšvihu.“
„Až ho přestanete bavit, odnese to holka.“
„Emo, jdeme. François je tady.“
Před brankou zastavilo bronzové SUV.
„Jů, zlaté auto!“ zajásala Ema a hrnula se ze dveří.
François otevřel zadní dveře.
Jiří mu podal Eminu sedačku.
„Kočár pro princeznu je připravený.“ François se Emě dvorně uklonil.
„Bublina nejede?“ zeptal se.
„Tatí, Bublina!“ lekla se Ema.
„Ty jednou zapomeneš hlavu.“
Jiří se vracel do domku.
U dveří mu máma podávala Bublinu.
„Užijte si to. A nezlob se,“ pohladila ho po ruce.
Naklonil se a dal ji pusu na tvář.
rukopis
V AUTĚ
François zapnul navigaci.
Jiří se na něho pobaveně podíval:
„To vážně? Do Rožnova?“
„Nikdy jsem tam nebyl,“ ohradil se François.
„Jeď, budu ti říkat.“
„Je tam kolotoč! Koníčkový,“ ozvala se Ema.
„Prima. A můžu tam i já?“
„Ten je pro děti. Ty by ses nevlezl,“ vysvětlila mu.
Jiří se na Françoise podíval.
Usmíval se.
François si ukázal na tvář.
Jiří pochopil.
Nahnul se.
Políbil ho.
„Voníš,“ zašeptal mu.
rukopis
CESTA ZPÁTKY
Ema v autě spala.
Jiří se díval na Françoisův profil.
„Byl to fajn výlet.“
„Ema byla nadšená.“
Francois mlčel.
Přibrzdil a sjel na kraj cesty.
Zastavil.
Otočil se na Jiřího.
„Už nechci jen na tvář.“
Dívali se chvíli na sebe.
Jiří se naklonil.
„Ještě pořád voníš.“
rukopis
NÁDVOŘÍ / DOPOLEDNE
„Naučíme tátu jezdit na koni, Emo?“
„Jó! Půjčím mu Bellu.“
„Ne, na koně mě nedostanete!“
„Aspoň to zkus. Jen v ohradě,“ přemlouval ho se smíchem François.
„Dobře, ale jen jednou dokola.“
„Jupí, táta pojede!“
„A příště pojedeme na výlet na koni.“
„Na to zapomeň!“ zhrozil se Jiří.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / O PÁR DNÍ POZDĚJI
Jiří skládal vyprané prádlo.
Máma vešla.
„Máš chvilku?“
„Jasně. Co potřebuješ?“
Máma si sedla na postel.
„S kým si každý večer voláš?“
„Ty někoho máš?“
„Znám ji?“
„Cože?“
„Bylo by na čase.“
„Je to někdo ze zámku?“
Jiří pozoroval Emino tričko ve svých rukou.
„Ema mluvila o nějaké Tereze.“
„Cože?“
„Mami, nemám žádnou holku.“
„Tereza teď jen zaskakuje v kuchyni.“
„A hlídá Emu, když máme práci.“
„Aha.“
„Jen jsi poslední dny jiný.“
„A pořád si s někým voláš.“
„To je François,“ vydechl.
„François?“
„Jo.“
„Panebože.“
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / POZDĚJI VEČER
„Bon soir, mon cher.“
„Dneska voláš dřív, chyběl jsem ti?“ ozval se François vesele.
„Teď bych tě tu potřeboval,“ vydechl Jiří.
„Co se děje?“
„Máma už o nás ví.“
„Mon Dieu. Jak to vzala?“
„Vlastně nevím.“
„Asi nic moc.“
„Řekla ‚panebože‘ a zavřela se v pokoji.“
„Šel jsi za ní?“
„Neměl jsem odvahu. Blbý?“
„Ne. Ale zkus to.“
„Nenech ji samotnou.“
„Nevím, co říct. Ať to není horší.“
„Nemusíš říkat nic.“
„Jen tam buď.“
„Jo.“
„Pak mi zavolej.“
„Jo.“
„Je t’aime.“
Jiří jen vydechl.
„Běž.“
Položil mobil vedle sebe.
Pomalu se zvedl.
Přešel přes chodbu.
Zaklepal.
Opatrně otevřel dveře.
Máma seděla na posteli.
Na klíně album s fotkami.
Sedl si vedle ní.
Mlčeli.
rukopis
NÁDVOŘÍ / RÁNO
Jiří sotva zaparkoval, když François seběhl ze schodů.
Jiří se obrátil k Emě:
„Budeš teď chvíli s Terezou, ano?“
„Musíme s Françoisem něco probrat.“
„Dospělácké věci?“
Jiří kývl.
„Tak jo,“ pokrčila rameny.
Stejný pohyb, jaký dělal François.
Popadla Bublinu a přihopsala k Françoisovi.
„Hele, umím vrabčáka.“
Zasmál se a prohrábl jí vlásky.
„Přijdeme brzo.“
Kývla.
Tereza už čekala ve dveřích.
Vešli do haly.
Jiří se pohledem vyhnul obrazu s Juliette.
Zamířil k Françoisově pracovně.
Ten ho chytil za loket a nasměroval o patro výš.
„K tobě?“ hlesnul
François jen kývl.
Otevřel dveře svého apartmá.
„Spal jsi?“ zeptal se.
„Ne. A ty?“
Francois zakroutil hlavou.
„Co máma?“
„Nemluví se mnou.“
„Dej ji čas.“
„Jak se to vlastně stalo?“
François pokývl ke křeslu.
Jiří si sedl a zavřel oči.
Začal líčit včerejší večer.
François mu seděl u nohou.
Jiří domluvil.
Ticho.
„Co teď?“ podíval se na Françoise.
„Nic. Někdy je nejlepší nedělat nic.“
„Nebudeme spolu?“
„Nedělat nic jinak než dosud,“ upřesnil François.
Jiří sklouzl k němu.
Objali se.
„Co tomu řekne Paul?“
„Ten už to dávno ví.“
„Je tu vůbec někdo, kdo to ještě neví?“
„Nikdo mě nenapadá,“ tiše se zasmál François.
rukopis
KUCHYNĚ V DOMKU / VEČER
Lucie odložila příbor.
„Co se stalo?“
„Je tu dusno, jako když brácha řekl, že se žení.“
„Lucie! To není k smíchu!“ okřikla ji matka.
Ema se polekaně podívala na Jiřího .
„To je v pořádku, Emi.“
„Nic se nestalo.“
„Pojď, vezmi si Bublinu a motýlka do pokojíčku.“
„Za chvíli přijdu.“
Ema zaraženě odešla.
Lucie hleděla z Jiřího na matku.
„Tvůj bratr se zbláznil,“ ucedila matka.
„To už dávno. Co je to teď?“
„Lucie!“
„Řekl jsem mámě, že jsem s Françoisem.“
„To není žádná novinka.“
„To je jasné celou dobu, co tam děláš,“ řekla klidně Lucie.
Mámě vypadla poklice z ruky.
„Tobě to přijde vtipné?“
„Docela jo. Dvě nejlepší partie ve městě a dají se dohromady.“
„Brácha, nezadané ženské tě sežerou.“ rozřechtala se.
rukopis
EMIN POKOJÍČEK
„Tati, babi nemá Françoise ráda?“ zeptala se tiše Ema.
„Ale ne, Emi.“
„Ona ho jenom nezná.“
„Aha. Tak ho sem za ní přivedeme.“
„Ať se skamarádí.“
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / POZDĚ VEČER
„Bon soir, mon cher.“
„Jaká je situace?“
„Máma se mnou nemluví.“
„Ale už se vším netříská.“
„Lucie se baví.“
„A Ema tě chce skamarádit s mámou.“
„To je dobrý nápad.“
„Ještě ty začínej.“
„To chceš přijet s kytkou?“
„A proč ne?“ rozesmál se François.
„Já se z vás všech zblázním.“
„Stačí, když zůstaneš zblázněný do mě.“
Jiří si povzdechl: „To mě jen tak nepřejde.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / RÁNO
„Tady to voní.“
„Vítejte zpátky, Aničko.“
François nakukoval k troubě.
„Jak se daří dceři?“
„Děkuji, je v pořádku.“
Anna vytáhla plech s rybízovým koláčem.
„Počkejte, dám vám kousek vychladit, spálíte se.“
„Volala mi Jiřího máma,“ pokračovala Anna.
François se narovnal.
Zvážněl.
„Oui?“
„Řekla jsem ji, ať přijde odpoledne na kafe.“
„Tak ať to s Jiřím víte.“
„Děkuji.“
„Ona se o něho jenom bojí.“
„Víte, po té nehodě.“
„Malém o něj přišla.“
„Je to hodná ženská.“
François se opřel o stůl.
„Co bych mohl udělat?“
„Teď asi raději nic.“
„Já vám pak řeknu.“
Kývl hlavou.
Usmál se a objal ji.
„Ale no tak, mladý pane,“ smála se dojatě Anna.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ
Jiří se díval z okna.
Francois ho pozoroval.
„To bude dobré.“
„Jestli je někdo na tvojí straně, tak Anna.“
Jiří se pomalu otočil.
Oči se mu leskly.
Nadechl se.
Ještě jednou.
Zatřepal hlavou.
„Ještě jsem se s tím pořádně nesrovnal.“
Nádech.
„A už to řeší celé město.“
Francois mlčel.
Vstal.
Objal ho.
„Já vím,“ zašeptal.
rukopis
PARK ODPOLEDNE / PRVNÍ DEN OTEVŘENÍ
Tonda postával nedaleko brány do parku.
Sledoval skupinu místních.
Maminky s kočárky.
Za bránou zastavily a rozhlížely se.
Tonda vykročil.
„Co pro vás můžu udělat, dámy?“ usmíval se ze široka.
„Hledáme pokladnu.“
„Pokladna tu není. Je to zdarma.“
„Dyť to všude píšou.“
„Aha.“
Tonda se narovnal.
Právě se pasoval do role průvodce.
„Jestli chcete, ukážu vám, kde co je.“
Maminky se na sebe podívaly.
„Jsme první?“
„A jako první máte vlastního průvodce.“
„Tonda, jméno mé.“
Dívaly se na sebe pohledem ’Dělá si z nás legraci?‘.
Než se rozmyslely, Tonda je už postrkoval k první ceduli.
rukopis
JIŘÍHO KANCELÁŘ / POZDĚJI ODPOLEDNE
Zaklepání.
„Dále.“
„Šéfe, je tu narváno.“
Tonda se zubil na celé kolo.
„Nebojte, já už to organizuju.“
„Jen abyste věděl.“
„Ježišmarjá,“ vylítlo z Jiřího.
François se rozesmál.
„Dobrý, pane hrabě,“ kývl mu Tonda na pozdrav.
„Tak já letím.“
Jiří si promnul čelo.
„Měl bych tam jít.“
„To bys měl,“ přikývl François.
„A já se jdu schovat k sobě, než ze mě Tonda udělá atrakci.“
U dveří se otočil: „Vezmi s sebou Emu.“
„Kdyby Tonda potřeboval posilu.“
Jiří po něm mrskl tužku.
rukopis
PARK
Jiří s Emou procházeli po cestičce.
Vyhýbali se skupinkám lidí i jednotlivcům.
„Proč jsou tu lidi?“
„To je návštěva?“
„Návštěvníci, Emi.“
„Přišli se podívat na park.“
„Aha.“
„Ale já sem chtěla jezdi na koloběžce.“
Ema nespokojeně krčila čelo.
„Řeknu ti tajemství. Chceš?“
„Jo!“ zbystřila.
„Když půjdeme ještě kousek za altán, tak tam jezdit můžeš.“
„Jo?“
„Jo. Tam je to jen pro nás.“
„I pro Françoise?“
„Pro nás tři,“ usmál se Jiří.
rukopis
O ZATÁČKU POZDĚJI
„Pane inženýre!“ ozvalo se za Jiřím.
Otočil se.
Soused Novotný s vnuky.
„Říkal jsem si, jestli vás tu potkám,“ usmíval se a podával mu ruku.
„Krásně jste to tu spravil.“
„Pamatuji, jaké to bylo dřív. Džungle.“
„Každému říkám, jak jste šikovný.“
„A že mám zahradu od vás.“
„Teď už asi nebudete mít tolik času, že?“
„Na vás si ho vždycky udělám, pane Novotný,“ usmíval se Jiří.
rukopis
JIŘÍHO LOŽNICE / VEČER
Jiří seděl v křesílku a přehrával si dnešní den.
Začal se usmívat.
Tak to nakonec nedopadlo tak zle, pomyslel si.
Zaklepání.
Otočil hlavu.
Do dveří vešla máma.
V Jiřím se všechno sevřelo.
„Můžu?“ zeptala se.
„Jasně.“
„Byla jsem dnes s Annou.“
„Vím.“
„Moc si tě chválila.“
„A viděla jsem, kolik přišlo lidí.“
Vzdychla si.
„Promiň. Je to tvůj život.“
„Já vím, že se o nás bojíš, mami.“
„Dám si pozor.“
Pohladila ho po tváři.
„Tak dobrou.“
Podívala se na Jiřího mobil na stole.
„A pozdravuj ho.“
Rychle odešla.
Jiří seděl a usmíval se do zdi.
rukopis
ZÁMECKÁ KNIHOVNA / DVA DNY POZDĚJI
François stál u okna.
V parku bylo vidět skupinky návštěvníků.
„Až tohle uvidí Paul, dá ke každé ceduli kasičku,“ otočil se k Jiřímu.
„Nějak by se to využít mělo,“ přemýšlel Jiří.
„Tohle brzo opadne.“
„Teď je tu spousta lidí ze zvědavosti. A co pak?“
„Pak bude klid,“ povzdechl si François.
„Ty jsi jak Ema.“
„Taky se jí nelíbilo, že se jí lidi courají v dráze pro koloběžku.“
„Ještě že jsi nám nechal za altánem privátní část.“ objal ho François.
rukopis
ZAHRADA U DOMKU / PODVEČER
„Brácho, je tu paní Pšeničná. Něco ti chce.“
„Mám ji vzít dovnitř?“ vyrušila Lucie Jiřího při zalévání záhonů.
„Vezmi ji sem, je tu líp, než vevnitř.“
„Jen si opláchnu ruky.“
„Pojďte, brácha je tu hned,“ volala Lucie k brance.
Paní Pšeničná se rozhlížela: „Vy zahradničíte i doma.“
„Někdo to dělat musí,“ přisunul ji Jiří zahradní židli.
„Co potřebujete?“
„Vy znáte naši Hanku, že?“
„Ze školy. Jak se má?“
„A přece mi nebudete vykat, vždyť se známe léta.“
„To jo, ale teď jsi přece ten šéf na zámku.“
Jiří se rozesmál: „Já a šéf, vy jste dobrá.“
„Co pro vás můžu udělat?“
„No, byly jsme se Hankou podívat na ten váš park.“
„Hezké to tam je. Ale ani zmrzlinu si tam nedáte.“
„To máte pravdu,“ přikývl Jiří.
„No a Hanka je cukrářka.“
„A když se znáte.“
„Víš, nějaký stánek, posezení.“
„Ten její dělá u vás v zahradnictví. Jarek.“
„Šikovný kluk,“ přikývl Jiří.
„Kdyby ses mohl přimluvit u mladého hraběte.“
„Jarek říkal, že na něj platíš.“
„A nechce Hanka jít přímo za ním?“
„Jéžiš, to ne, to by si netroufla.“
„Přece jen, je to hrabě.“
Jiří se usmál: „Víte co, ať mi zavolá a něco vymyslíme.“
„Ty jsi zlatý kluk.“
„Já jsem mámě v krámě říkala, že jsi udělal štěstí.“
Paní Pšeničná se spokojeně rozhlédla, jako by domluvila obchod století.
Lucie přimkla branku.
Sledovala Jiřího, jak pokračuje v zalévaní.
„Tak naše princátko udělalo štěstí.“ Rozesmála se.
Jiří na ni namířil hadici.
To už se řehtali oba.
rukopis
FRANCOISOVA PRACOVNA
„Tak myslíš, že ten stánek by byl dobrý nápad?“ pochyboval François.
„Na omezenou dobu si myslím, že ideální.“
„Náklady půjdou za ní, nájem za námi.“
„A ověříme si, jestli to funguje.“
„A pak bychom mohli mít něco svého.“
„Zámeckou kavárnu.“
S éclerkami, čokoládou, …“ zasnil se François.
„Vítej na palubě,“ plácl ho Jiří po rameni.
„Kdy přijede Paul?“ Jiří listoval v diáři.
„Asi bychom měli počkat s rozhodnutím na něho.“
„Drží kasu.“
„Psal, že za dva dny bude ve Vídni.“
„Takže za tři.“
„Už?“
„Už.“ Francois se zvedl.
„Pojď.“
„Kam?“
„Neplánovat.“
rukopis
FRANCOISOVO APARTMÁ
Francois přejel prstem po Jiřího jizvě.
Od pravé lopatky na břicho.
„Jak?“
„Nedal přednost. Náklaďák.“
„Vezl plechy.“
„Mon Dieu.“
„Už se nedivím se, že se o tebe máma bojí.“
Jiří zavřel oči.
„Už je to pryč.“
rukopis
ZÁMECKÁ KUCHYNĚ / RÁNO
„Já bych vám tu snídani přinesla,“ durdila se Anna.
„Já vím, ale když tady je tak útulno,“ protáhl se Francois.
„A vidíte mi do hrnců.“
„A vy vidíte do mě.“
„Máte tam ještě ten koláč ze včerejška?“ loudil po ní.
„Poslední kousek.“
„Sem s ním,“ zasmál se.
V kapse mu zazvonil mobil.
Jiří.
„Oui?“
„Dnes nemůžu přijít. Ema je nemocná.“
„Co se stalo?“
„Nevím. V noci jí vylétla teplota.“
„Doktorka je tam až odpoledne.“
„Kolik má?“
„Třicet devět“
„Dost. To s ní stejně nikam nemůžeš.“
„Buď s ní. Přijedu. I s doktorem.“
„Ten koláč už nestihnu, omlouvám se.“
Francois už byl na odchodu.
Vytočil číslo.
„De Cléraimont. Potřebuji vás u tříleté holčičky, doktore.“
„Od večera vysoké teploty, 39.“
„Pište si adresu, sejdeme se tam.“
rukopis
EMIN POKOJÍČEK
Doktor si sundal stetoskop.
„Vypadá to na zápal plic.“
„Musí do špitálu na rentgen.“
„A asi se připravte na to, že si ji tam pár dní nechají.“
Jiří zavřel oči.
„Děkuji, doktore.“ Francois se otočil od postýlky.
„Pro vás vždycky,“ pousmál se starý lékař.
„Pojedu raději s vámi, aby ji vzali hned.“
„Ani ji neoblékejte, jen ji vezměte do deky,“ obrátil se na Jiřího.
rukopis
NEMOCNIČNÍ POKOJ / ODPOLEDNE
Ema se v nemocniční posteli celá ztrácela.
Jiří seděl vedle ní a držel ji za ruku.
Do dveří vešla Lucie.
„Můžu?“
Jiří kývl.
Lucie se nahnula nad Emu.
„Co to vyvádíš, skřítku?“
„To se dělá, takové dobrodružství a beze mě?“ pohladila ji po čele.
Ema se pousmála.
Zavřela oči.
„Jak to vypadá?“ otočila se Lucie na bratra.
„Virový zápal plic.“
„Nechají si ji tu tři, čtyři dny. Musí být v klidu.“
„Budeš tu s ní?“
Přikývl.
„François to zařídil.“
„Kde je?“
„Vzal mámu na kafe.“
„To mě podrž.“